Dějiny Kaliningradu po druhé světové válce: Od Hitlera až k Putinovi

Město bylo založeno jako Königsberg křižáky ve 13. století na počest Přemysla Otakara II. V novověkých dějinách patřila celá oblast Prusku, ale na chvíli zde vládli i Rusové. Po roce 1871 patřilo město a celá oblast zase Německu.

Lidé žijící v kaliningradské oblasti nejsou dostatečně Němci, protože jsou příliš polští a slovanští. Nejsou ale ani dostatečně polští a slovanští, protože jsou až příliš germánští. A tak je, jak se píše v knize „Královec: Město pohádka“, historie požírá.

Druhá světová válka

Dějiny města ovlivnily tři slavné konference. V Teheránu Churchill promluvil o budoucnosti Polska, do čehož mu vstoupil Stalin s poznámkou, že Rusové nemají žádný nezamrzající přístav v Baltském moři. Královec by se jim hodil. Churchill souhlasil s projednáním.

Na další konferenci, v Jaltě, už se souhlasilo s tím, aby Polsko dostalo územní „kompenzace na úkor Německa, konkrétně Východní Prusko jižně od Královce a Horní Slezsko až k Odře“. Jižně od Královce. Stalin už měl mezitím dojednáno a vyhráno.

Na poslední konferenci v Postupimi bylo přijatých šest dohod a jedna z nich definitivně přinesla Sovětskému svazu právě Královec.

Samotné město vedené Němci se vzdalo 9. dubna 1945. Z Královce se stává Kaliningrad. A za měsíc jsou Rusové v Berlíně. Z předválečného Hanzovního náměstí se během války stalo náměstí Adolfa Hitlera a po válce náměstí Vítězství.

Těsně po druhé světové válce

S jménem města to nebylo tak jednoduché a přímé. Původní návrh bylo Baltijsk. Ale v červnu 1946 zemřel Michail Kalinin, předseda sovětské vlády a Stalinova loajální loutka, a jako formu uctění jeho památky se z města stal Kaliningrad.

Hned s koncem války se Sověti pustili do sčítání německého obyvatelstva. Na severu bývalého východního Pruska zůstávalo 130 000 Němců, přímo v Královci 70 000. Každý týden ale Němců ubývalo, oficiální úřady to popsaly byrokratickým jazykem jako „vysokou úmrtnost způsobenou složitou potravinovou a bytovou situací“. Němci prožívali nejen sovětskou pomstu, ale hlad a těžkou práci, především odklízení mrtvol a občas i trosek města. Deportováni byli až na úplném konci roku 1947, do té doby museli krást, aby mohli jíst, a žít museli v rozpadlých domech.

Jestliže Němci umírali a byli deportováni, do města začali být masově přesídlováni sovětští občané. Ale jen ze sovětského pohledu spolehliví občané, ti museli dostat speciální propustku. Po přesídlení dostali sociální balíček do těžkých začátků. Kaliningrad se změnil na projekt, na projekt vzorové sovětské společnosti. Nebylo zde například žádné náboženské zázemí, žádné pravoslavné kostely, německé kostely byly zničeny za války, po válce zbourány nebo předělány tak, aby sloužily nenáboženským účelům.

Ani na návštěvu se do Kaliningradu nemohl dostat každý, po válce se jednalo o „zakázané příhraniční pásmo“. Ani občané Sovětského svazu sem nemohli volně jezdit, potřebovali propustku. Až na konci padesátých let se podmínky pro vstup zmírnily, ale to se týkalo jen sovětských občanů, pro zahraniční turisty a návštěvy to dál byla zóna, do které nesměli. Jedinou výjimkou bylo nejbližší polské sousedství, jednalo se o bratrské návštěvy, takže to byli jen správní a vybraní soudruzi, vše bylo extrémně organizováno, pečlivě připravené, jednalo se o školní skupiny, funkcionáře, hudební vystoupení apod.

Studená válka

Po válce jste mohli najít v Královci jen prázdné domy, prakticky všechny vypálené, nikdo s tím nic nedělal. Jak domy vypadaly na konci druhé světové války, tak vypadaly i o dvacet let později.

Během studené války jako by město ztratilo dějiny. Ve školách se nic neučilo o dějinách města, protože nikdo moc nevěděl, co přesně má říkat. Vše se zúžilo na jednu větu: „šlo o baštu pruského militarismu, kterou bylo třeba zničit“. Königsberg je temná minulost, Kaliningrad světlá budoucnost.

V roce 1953 byla na náměstí postavena socha Stalina, aby za pět let byla nahrazena sochou Lenina. Náměstí si ve zrychlené podobě prošlo stalinizací i destalinizací.

Za dob studené války byla celá Kaliningradská oblast osídlená vojáky a plná vojenského vybavení. Bylo zde i sídlo Baltské flotily. Stalin celé území odřízl, nahnal sem etnické Rusy, připojil území k Rusku a z pruské pevnosti udělat pevnost sovětskou.

Přesto se objevovaly různé návrhy, plány a strategie, jak Kaliningrad změnit. V šedesátých letech se zde objevila univerzita, režim už potřeboval „nové“ lidi, vzdělané. Výraznější změny přišly až v 70. letech a to je kvůli tomu, že bylo nutné oslavit třicetileté výročí od konce války. Co ukážete veteránům? Kdyby se v Kaliningradě nic nezměnilo, po třiceti letech od odchodu z města by veteráni uviděli stejné ruiny, které tam na konci druhé světové války zanechali.

Zajímavým místem byl původní Hrad, jehož osud je pro město symbolický. Hrad byl poničen během války a trosky ponechány osudu. Ničení a zároveň i debaty probíhaly během celého období od konce války, v šedesátých letech se toto téma dostalo od místních až do Kremlu, kde nakonec bylo doporučeno zbytku hradu „začlenit do nové zástavby města“. Vypadalo to, že se zde postaví vzorové sovětské město, ale vše desítky let vázlo mezi byrokraty, výbory a ministerstvem. Například už v roce 1948 byl odsouhlasen návrh na zboření hradu a postavení stalinského Paláce rad. To se nikdy nestalo. Nikdy neexistovaly komplexní plány na přestavbu celého města, pokud se už něco dělo, tak pouze náhodně. Jediný plán byla obnova centra.

Jak dopadl hrad? Ačkoliv místní inteligence protestovala, Brežněv, to jsme se dostali právě do 70. let, zavelel a místní úředníci trosky hradu vyhodili do vzduchu. A kousek vedle se začal stavět Dům sovětů.

Stavba byla zahájena roku 1972. Už na stavbu se jezdily koukat školní výlety jako na zázrak, mělo se jednat o „triumf socialistické architektury v hnízdě fašistické bestie“. Teoreticky. Ani po rozpadu Sovětského svazu však stále nebylo hotovo. A dnes je z toho jedna z nejznámějších opuštěných budov na světě.

Po konci studené války

V roce 1991 z místa odstoupilo Vojsko a ochrany hranice se ujala Pohraniční stráž. Následující rok polská vláda a ruská vláda uzavřely dohodu, která znamenala průlom – sousedé se mohli navštěvovat. Větší otevření hranic, i pro jiné národnosti než pro Poláky, začalo až později.

Psal se rok 1992, v politice i ve společnosti panovaly velké zmatky, nebylo jasné, jakým směrem se Rusko vydá, jestli půjde větší decentralizací, centralizací, uspořádání státu se teprve řešilo. V oblasti vznikla Baltská republikánská strana, za kterou stál Viktor Paško. Strana se snažila dosáhnout určité autonomie a rozvoje regionu, dosáhla na 500 členů, ale jakmile se dostal k moci Putin, utáhl šroubky a centralizoval moc, ačkoliv oficiálně bylo a je Rusko federací. Putin vydal zákon, podle kterého musí mít politická strana sídlo alespoň v polovině ruských regionů, aby byla považována za politickou stranu. To bylo samozřejmě nereálné pro stranu řešící jeden region. Členové strany sice šli až k Nejvyššímu soudu, ale nic se nezměnilo a strana se rozpadla.

Jedním z možných bodů posunu mělo být i Mistrovství světa ve fotbale v roce 2018. Kaliningrad čekal na velké změny, úpravy, ale vše bylo na poslední chvíli a tak trochu „potěmkinovsky“. A na krásném stadionu se hraje jen druhá liga, a i když na tuto sezónu výjimečně tým postoupil do nejvyšší soutěže, okamžitě spadl zpět do druhé nejvyšší soutěže.

Dnes je z města opět především podstatné sídlo ruské armády a flotily.

Zdroje:

Siegień, Paulina, Královec: Město pohádka. Žilina: Absynt, 2021.