Článek
GULAG znamená Glavnoje upravlenije lagerej, což bývá nejčastěji překládáno jako „hlavní správa táborů“. Prakticky tak slovo GULAG vyjadřuje zkratku pro úřad, instituci typu ministerstva. GULAG se stal symbolem celého sovětského systému represí. Kdo se do systému dostal, prošel si „mlýnkem na maso“ – zatčením, vyšetřováním, transportem, následně pracoval jako otrok. Mezitím se člověku pravděpodobně rozpadla rodina, strávil roky ve vyhnanství a nakonec často předčasně a zbytečně zemřel.
Předchůdce tohoto systému existoval již před bolševickou revolucí, v carském Rusku od 17. století fungovaly různé formy trestaneckých kolonií na Sibiři. V Rusku se během roku 1917 odehrály dvě revoluce, během druhé se bolševici snažili uchopit moc. Museli však ještě porazit opozici v občanské válce. Již tehdy začaly vznikat první tábory. Systém věznění „nepřátel lidu“ si prošel svým vývojem. V roce 1921 existovalo v Rusku 84 táborů, které měly sloužit k napravení nepřátel lidu. Po roce 1929 následovala další fáze, tábory získaly nový smysl, především ekonomický, v kterém šlo u využívání práce k zisku surovin a k urychlené industrializaci v Sovětském svazu. V letech 1937 a 1938 začala další fáze, fáze rozmachu, kdy do systému putovalo velké množství nových lidí, což souviselo se Stalinovou velkou čistkou ve společnosti. S druhou světovou válkou přišla další, již poslední, fáze rozmachu.
Nejmírnější odhad tvrdí, že systémem prošlo 8 milionů vězňů. Dalších minimálně 6 milionů lidí neprošlo systémem 476 táborových komplexů, ale bylo odsouzeno k vyhnanství.
GULAG byl systém uvnitř systému, stát ve státě, v kterém neplatila pravidla společnosti, ale vyvinul se zde vlastní řád a pravidla. Jak tvrdila Hannah Arendtová, v táborech byli lidi ne proto, co udělali, ale pro to, kým byli. Úkolem policie totalitního státu nebylo odkrývat zločiny, ale být vládci po ruce, když se rozhodne pro zatýkání určité skupiny obyvatel.
První fáze a vznik „třídního nepřítele“
Lenin si po revoluci uvědomil, že vytvoření nového režimu a nových pořádků dalo prostor vzniku novému typu „zločinců“ – třídnímu nepříteli. Třídní nepřítel byl člověk, který vystupoval proti revoluci. Někdy otevřeně, ale podle Lenina nepřítel častěji pracoval tajně, aby zničil nový režim. A na rozdíl od klasického zločince není možné třídního nepřítele lehce napravit a vychovat. Třídnímu nepříteli nelze nikdy plně důvěřovat, že by skutečně začal spolupracovat s bolševickým režimem. Proto byl potřeba tvrdší trest, tvrdší než pro „normálního zločince“ jako třeba vraha.
Lenin a Stalin začínali tím, že na údajné nepřátele sváděli „pouze“ nedostatky a problémy sovětské ekonomiky, ve slovníku zmíněných diktátorů šlo o diverzanty, sabotéry a agenty cizích mocí.
Zatýkání a trestání lidí nemělo na začátku nového režimu žádná pravidla, členové dočasných komisí a revolučních tribunálů se mohli prostě rozhodnout, že muž s kloboukem v tramvaji narušuje společnost a odsoudit ho za politický zločin.
Problémem pro nový režim bylo, že klasické věznice už byly plné. Novinová zpráva z té doby uvádí, že jedno z moskevských vězení s kapacitou 1000 vězňů má ve skutečnosti 2500 vězňů. A i kdyby věznice plné nebyly, staré věznice nebyly vyhovující, protože vězni nemohli vykonávat nucené práce, neměli žádné oblečení, boty, nic. Denně byly zatýkány stovky lidí, ale nikdo nevěděl, kam s nimi. Nesystematicky tak bylo nalezeno dočasné řešení a vězni nového režimu šli do sklepů, prázdných paláců, starých kostelů. Jeden ze zatčených důstojníků vyprávěl, jak v petrohradském vězení vězni přicházeli a odcházeli, jak se jim líbilo. A do cel chodili v noci spát bezdomovci. Vše zmíněné vyžadovalo řešení, které zavede organizaci a systém. Bolševici to věděli, z jejich pohledu jim skuteční nepřátelé nemohli utíkat nebo přijít do klasického vězeňského systému.
Vznik GULAGu
Začátek řešení má československou stopu. 4. června 1918 bylo přikázáno, aby skupina legionářů byla zpacifikována, odzbrojena a odvezena do „kanceláře koncentračního tábora“. Na jaře 1919 pak oficiálně vznikaly dekrety o táborech. V dekretech se například objevuje zřízení osmihodinového pracovního dne pro vězně, zákaz potravinových balíčků, setkání s rodinou dovolené jen v neděli a o svátcích. Pokus vězně o útěk měl vést k desetinásobku původně uděleného trestu a uprchlý vězeň mohl být potrestán i smrtí.
Práce v táboře neměla směřovat k tomu, aby prospěla výchově a napravení vězně, ale k tomu, aby vězni zaplatili režimu svou prací. „Buržoazní“ vězni dostávali práce do určité míry jako výsměch, šlo o snahu je ponížit.
Režim potřeboval pracovníky, které neměl. Zatýkání pak vypadalo i tak, že se uzavřela petrohradská hlavní ulice a zatčen byl každý, kdo neměl stranickou legitimizaci nebo potvrzení, že pracuje pro vládní instituci. Z cesty z práce domů tak člověk mohl jít rovnou do kasáren.
Systém však pořád nefungoval podle představ věznitelů. Represe neúčinkovaly, ve věznicích a speciálních táborech stále nefungoval pořádek a dokonce se zprávy o speciálních táborech dostaly ven. A tak vznikl systém GULAG a první skutečný lágr na Soloveckých ostrovech.
Hlavní rozmach systému GULAG
Se vznikem tábora na dalekých a izolovaných Soloveckých ostrovech mohl režim rozjet nové zátahy a velké celospolečenské razie. Bolševický stát využíval zátahy nejen pro izolování a zotročování skutečných i údajných nepřátel, ale také tím přenášel zodpovědnost za společenské problémy na nové „viníky“. Nové a nové vlny věznění odhalovaly konspirace a důvody, proč nový režim stále nefunguje. Zatýkání ve vyšších vrstvách strany objasňovalo, proč je Sovětských svaz pořád chudý a zaostalý. Obrat se povedl, pětiletka vyšla, ale stále se nedaří? Může za to nepřítel!
V druhé polovině 30. let už byla rétorika posunuta na další úroveň, údajní nepřátelé lidu byli škodnou a parazity. Stalin mluvil o svých protivnících jako o špíně, která musí být podrobena očistě, což mimochodem spojuje sovětskou propagandou s nacistickou, protože i ta zobrazovala židy s obrazy parazitů, virů či infekce.
Definice nepřítele v Sovětské svazu byla mnohem více nejednoznačná v porovnání s definicí židů v nacistickém Německu. To, že je někdo žid, nemůže změnit, definice nepřítele v Sovětském svazu se však vyvíjela a neustále měnila, aby mohla zasáhnout kohokoliv, koho zrovna vláda vybrala. Druhým rozdílem bylo to, že v Sovětském svazu existovaly tábory oficiálně z důvodů ekonomických.
V druhé polovině 30. let nastal skutečných rozmach systému GULAG, protože Stalin rozjel „Velkou čistku“. Do táborů putovaly stovky tisíc či spíše miliony nových vězňů.
GULAG měl od konce 30. let i velmi speciální část. V září 1938 začal Berija zařizovat dílny a laboratoře – uvědomil si, že mezi vězni jsou vzdělání lidé, kteří mohou sloužit režimu prostřednictvím vědy. Režim tak nahnal vědce do „Zvláštní konstrukční kanceláře“, mezi vězni známé jako „šarašky“. Nakonec v tomto režimu pracovalo přibližně 1000 vědců. Berija dokonce v některých případech vyhledával vědce a přikazoval členům NKVD, aby se o ně postarali, aby je nechali ostříhat, oholit, nechali je pořádně vyspat, odpočinout, a pak je posílali do vězeňských laboratoří. Nejdůležitějším vězněným vědcem se stal inženýr Tupolev, který když přijel z klasického systému vězení do šarašky, odmítl odevzdat svůj chleba a několik kostek cukrů, protože nevěřil, že o něj nyní bude lépe postaráno a jídlo dostane.
Druhá světová válka
Systém GULAG měl před sebou po konci 30. let ještě několik změn. Za prvé, v roce 1941, kdy Stalinův spojenec Hitler zaútočil na Sovětský svaz, byla část systému GULAG mobilizována a transportována směrem na východ, dál za frontu. Evakuovalo se celkem 750 000 vězňů z 27 táborů a 210 pracovních kolonií. Dalších 140 000 vězňů bylo evakuováno z věznic.
GULAG se změnil i zevnitř, postupně sem začali přicházet váleční zajatci, kteří proměnili národnostní složení systému. Za čtyři roky války bylo do táborů odvlečeno téměř 4 miliony válečných zajatců – 2,5 milionů Němců, 1 milion dalších evropských vojáků a 600 000 Japonců. Systém GULAG tak mohl expandovat v době, kde by se dalo očekávat spíše zmenšení systému. A bývalí nepřátelští vojáci zůstávali v táborech i po válce, kdy zažíval systém největší rozmach. 1. ledna 1950 bylo v táborech a koloniích systému GULAG o 2,5 milionů více vězňů než v roce 1945. Počet vězňů narostl i kvůli velkým deportacím z baltských států, Moldávie a Ukrajiny.
Změnilo se i složení vězňů, před válkou zde byli političtí vězni, intelektuálové, akademici, umělci a členové strany. Tito lidé nebyli na tábory a tvrdou práci připravení, často to pro ně byl šok, že vůbec byli vězněni. Nyní zde byli lidé s naprosto odlišnými zkušenostmi, byla to celá nová generace vězňů, která byla na věznění připravena. Po válce přišli do systému vojáci Rudé armády, důstojníci polské zemské armády a partyzáni z několika zemí. Byli to muži a ženy zvyklí na boj a na tvrdé podmínky. Někteří z nich veleli celým oddílům, stovkám lidí. A většinou věděli, proč jsou ve vězení, protože byli absolutně proti komunismu či sovětskému režimu. Kde jsou, je tak nepřekvapilo.
Pád systému GULAG
Systém však ztratil svůj původní účel. Ať už ze soukromých konverzací či z oficiální propagandy vyplývalo, že cíl systému táborů byla lepší ekonomika. V roce 1953 přímo Ústřední výbor nařídil inspekci, která odhalila, že náklady na udržování táborů převyšují zisk z práce vězňů. V roce 1952 musel stát dotovat celý systém částkou 2,3 miliardy rublů, což byla částka odpovídají 16 % všech dotací ze státního rozpočtu. Ve stejném období proběhla největší vzpoura vězňů v táboře Steplag, která sice byla potlačena, ale vězni vydrželi vzdorovat celých 40 dní.
V roce 1954 si nový lídr Sovětského svazu, Nikita Chruščov, vyžádal podrobnou zprávu o vězních. Zpráva byla zpracována, přišla a tvrdila následující: 3 777 380 lidí bylo odsouzeno za podněcování z kontrarevoluce, 600 000 z nich bylo rovnou popraveno. Do vyhnanství bylo posláno 624 980 sovětských občanů. Čísla nezahrnují zajaté vojáky z druhé světové války a zároveň to jsou pouze ti lidé, kteří měli skutečný soud. Většina vězněných neměla soud a proto nejsou součástí těchto statistik.
Sovětské vedení absolutně ztratilo zájem o další udržování systému táborů nucených prací. A to poměrně rychle.
Po ukončení kapitoly se jménem GULAG bylo jasné, že bývalí vězni nemohou být okamžitě rehabilitováni, prakticky by se tím oznámilo, že Sovětský svaz neřídila skutečná a legální vláda, ale gangsteři.
Nastala nová éra. Nyní byli disidenti skutečně postaveni před soud a souzeni, samozřejmě tak nezačala svoboda a demokracie, systém represí byl „pouze“ jinak organizován. Nastalo období, kdy Chruščov chtěl vypadat dobře na západě, a proto posílal lidi místo do táborů do psychiatrických léčeben, kde se „léčení“ zdravých lidí skládalo nejen z podávání léků, ale i elektrických šoků a dalších forem omezování. Žádný skutečně zdravý člověk nemůže odmítat socialistický ráj, tvrdil společnosti Chruščov. Disidenti tak nebyli mučeni a otročeni prací, ale izolováni a mučeni medikací ve falešných psychiatrických léčebnách, které spadaly pod ministerstvo vnitra a kde místo zdravotnického personálu pracovali vojáci. Tento systém vydržel až do rozpadu Sovětského svazu.
Zdroj:
APPLEBAUM, Anne. Gulag: dějiny. 2004. ISBN 807306152X.
