Článek
Nastartování systému
Sovětský svaz zneužíval psychiatrii pro trestání odpůrců režimu. Základním principem bylo, že sovětský režim je dokonalý a kdo s ním nesouhlasí, musí být duševně nemocný a podstoupit „léčbu“.
Trestat zavíráním do psychiatrické léčebny začal už Lenin. Prvním známým případem byla Marie Spiridonovova, členka Socialistické revoluční strany („eseři“). Ve třicátých letech se jednalo o stovky případů, musela se tak zvětšit kapacita zařízení, hlavním centrem se v této době stala Kazaň.
V 50. letech se k poslání do psychiatrické léčebny často soudilo podle paragrafu 58 o protistátní činnosti, kam patřilo prakticky vše, co se režimu nelíbilo. Byli podle něj souzeni trockisté, křesťané, nacionalisté, nepohodlní spisovatelé a další umělci, ale třeba i Litevci a další národnosti.
„Boom“ za Chruščova
Systém se rozjel za Chruščova, protože se jednalo o období uvolnění a Chruščov chtěl mít lepší obraz v zahraniční a tvrdit, že Sovětský svaz už nemá politické vězně. Takto SSSR skutečně neměl politické vězně, jen „duševně nemocné“. Chruščov tvrdil: „Zločin je odchylka od obecně uznávaných norem chování, způsobená často duševní poruchou. Je proto zřejmé, že duševní stav lidí, kteří by eventuálně mohli vyzývat k opozici vůči komunismu, není normální.“
Nejběžnější praktikou v těchto zařízeních bylo balení do mokré plachty. Mučení, bití a používání drog bylo samozřejmostí. Nesouhlas se sovětských režimem se v této době diagnostikoval jako schizofrenie.
Úniky informací
Jak se systém rozrůstal a „duševně nemocných“ bylo víc, rostl i počet svědectví, které se dostaly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let mimo Sovětský svaz a následně na západ. Bylo dokázáno, že několik zařízení dokonce nepatří pod ministerstvo zdravotnictví, ale pod vnitro; stejně tak pozice nebyly obsazeny doktory, ale vojáky.
Vladimir Bukovskij, který byl „léčen“ několikrát, dokázal v roce 1971 propašovat informace o zneužívání psychiatrie ven. Tvrdil, že psychiatrické léčebny byly horší než vězení. Absolutní bezbrannost. Žádná právní ochrana, žádná možnost protestu. Když takový člověk držel hladovku, tak to byl přece „jen“ projev duševní poruchy.
Nejhorší období bylo za Brežněva, který ale pod tlakem západní veřejnosti podobným způsobem trestal už jen obyčejné lidi, ne známé osobnosti, protože to vyvolávalo velkou pozornost. I lidé, kteří v SSSR kritizovali okupaci Československa, byli označeni za „duševně nemocné“.
Závěr
Kolik lidí si systémem prošlo? Odhady jsou různé. Ale po rozpadu Sovětského svazu se musela ruská psychiatrie reformovat, aby odpovídala světovým standardům a výsledkem bylo, že Světová psychiatrická asociace došla k počtu 2 000 000 lidí, jejichž duševní porucha byla reálně pouze nesouhlas s režimem.
Zneužívání psychiatrie však neskončilo s rozpadem Sovětského svazu, i Rusko v této praktice pokračuje a své kritiky považuje za duševně nemocné.
Zdroj:
JOHNSON, Paul. Dějiny 20. století. V nakl. Leda 2., opr. vyd. Přeložil Jan ČULÍK. Voznice: Leda, 2014. ISBN 978-80-7335-335-3.
