Článek
První světová válka
Původní klasický liberalismus a jeho éra skončila s prvními výstřely první světové války. Válka přispěla k zhroucení liberalismu za okolností, kdy stát na sebe přebral odpovědnost a rozšířil své pravomoci. Na konci války se však tento stav nevrátil do původních poměrů.
Důvod je poměrně jednoduchý. Plánování během čtyřleté válečné periody v rámci možností fungovalo. Občané si tak mohli říct, že pokud fungoval tento systém za tak těžkých dnů, proč by nemohl fungovat i v období bez války. O tom samém byli přesvědčeni i veřejní činitelé. Navíc chtěli tento následný poválečný režim použít k zajištění zaměstnanosti v očekávaném období rychlého hospodářského růstu.
John Gray píše na toto téma: „S úpadkem klasického liberálního systému se liberalismus oděl do moderního hávu, v němž se racionalistická intelektuální arogance spojuje se sentimentálním náboženstvím humanity.“ Zároveň dodává, že se období pádu liberalismus kryje s nástupem masové demokracie, ba dokonce že nástup masové demokracie je klíčovou příčinou tohoto úpadku. Liberální myšlení tak už více neznamenalo vládu jako strážce systému, v němž se jednotlivci starali o sebe, ale nově znamenala vláda boj o hlasy voličů aneb kdo bude zabezpečovat jistoty občanům.
Sociální problémy
Éře liberalismu zvonily však poslední hodiny pravděpodobně už mnohem dříve, na konci 19. století. V tomto období dochází k prohlubování sociálních problémů, které pramení například ve vznik dělnického hnutí. Sociální problémy byly řešeny mnohými reformami (například Bismarck, v sjednoceném Německu, poprvé představuje podporu v nezaměstnanosti, důchody, pojištění, zdravotní péči – vše činil ze strachu z rostoucího dělnického hnutí a obecně z levice; podobné reformy uskutečnila i vláda anglická).
Jestliže prospěch nepřišel všem a sledování vlastních zájmů nepřineslo spravedlivou společnost z materiálního hlediska, trpělivost byla vyčerpána a liberalismus musel přistoupit k revizi. Revize spočívala ve státních intervencích a co nejrychlejším uspokojení lidských potřeb, které liberalismus nebyl schopen okamžitě přinést. Ve 20. století tak nastupuje pečovatelský sociální stát. Jestliže je někdo v takovém státě znevýhodněn ve své výchozí pozici k dosažení rovné možnosti, stát má za úkol mu pomoci a nevýhodu odstranit.
20. století patřilo státu
Jak se vláda dostala k tak velké moci? Je zřejmé, že nikdy v historii ji neměla větší než v průběhu 20. století. Dříve nebylo v silách panovníka, aby sebral svým lidem podstatnou část svého majetku, neboť nevěděl, kolik toho vyprodukují. Až nové technologie umožnily sledování produkce jednotlivých lidí a tím umožnily růst moci státu. Další rozrůstání moci nastalo, když lidé byli v nouzi a nebyla jim poskytnuta pomoc. Zbyla jen poslední instituce, která je schopna pomoci – stát. Touto cestou vstoupil stát do sféry sociálních služeb. Přesně na tomto postupu můžeme sledovat demokratický vývoj liberalismu – to, co liberalismus vložil do demokracie, a naopak, čím demokracie přispěla liberalismu.
Následuje překroucení liberálních hodnot. Z rovnosti před zákonem se stal prostředek všeobecné rovnosti. Vláda, místo ochrany již existujících práv, se stává strojem na nové rozdělování práv ve jménu „demokratické rovnosti“. Dvacáté století dalo pojmu „rovnost“ (či „spravedlnost“) kompletně jiný význam a stalo se synonymem spíše pro sociální spravedlnost. Ale pod žádostí sociální spravedlnosti se skrývají vládou udělená privilegia určité skupině. Z pohledu klasického liberalismu je jedinou spravedlnosti taková privilegia nepřidělovat nikomu. Každý zásah vlády způsobí, že se o svou spravedlnost přihlásí i další skupina, podle stejného principu. Vládní pokus o pomoc nemůže být nikdy spravedlivý, pokud není směřován ke všem občanům za stejných podmínek.
Zdroje:
GRAY, John, Liberalismus, Praha 1999.
HEYWOOD, Andrew, Politické ideologie, Praha 2005.
POLANYI, Karl, Velká transformace, Brno 2006.
