Článek
Historici vědí relativně dost informací o starověkých a středověkých hnutích – o vzpourách otroků, povstáních rolníků, kacířích a sektách. A pak jsou rozebírána až dělnická a socialistická hnutí, odbory a politická hnutí, protože to byla témata, o jejichž zpracování měli zájem levicové politické režimy v dějinách. Dnešní text o zbojnictví představuje mezistupeň, o který nebyl a není takový zájem.
Většina lidí, o kterých budou následující řádky, neuměla číst, psát, a jejich jméno znalo jen pár lidí z nejbližšího okolí. Tito lidé si v poklidu žili svůj život a najednou do jejich krajiny přišel velký svět, kterému tito lidé nerozuměli, nemohli jej kontrolovat. Jeden systém se zhroutil a lidé se museli vypořádat se systémem novým. Do tradiční společnosti narazila společnost moderní.
Zbojnictví
Zbojníci jsou zajímaví v tom, že na jednu stranu jsou vždy spjati s konkrétním regionem, na druhé straně jsou ale jejich příběhy neuvěřitelně podobné. Od Sicílie přes Karpaty až po Moskvu, příběhy jsou univerzální. A to jak realita, tak mýty. V našem regionu představují zbojnictví Nikola Šuhaj a Juraj Jánošík.
Co dělalo zbojníka zbojníkem? Jednalo se vždy o vzpouru proti chudobě a útlaku, cílem byla pomsta právě proti utlačovatelům a bohatým lidem. Cíl není vysoký, není tam žádná touha po revoluci a novém světě, prakticky jen náprava křivdy, která se stala. Jde tak spíš o návrat ke svému původnímu životu, o návrat k tradicím a zisk spravedlnosti.
Zbojníci byli všichni poměrně mladí, do dvaceti pěti let, svobodní, bez dětí a dalších závazků. Prakticky nikdo ze zbojníků nevydržel poté, co museli utéct z domova, déle než pět let. Průměrem jsou dva roky.
Neexistuje zde žádná organizace, ani žádná ideologie. Jde o velmi primitivní sociální protest. Ale jako sociální protest to vidí spíše chudí lidé z okolí zbojníka. Zatímco zbojník chápe své činy jako boj za svou vlastní spravedlnost, rolníci to vždy chápali jako protest proti bohatým, brali zbojníka jako člověka, který se jich zastal a bojuje za ně. Proto je další tradiční prvek zbojnictví, že zbojník má za sebou podporu chudých lidí. Místní svého zbojníka chrání, nespolupracují s vládou.
Nejdřív rebel, pak legenda
Klasicky se zbojník dostane do konfliktu se státem či vládnoucí třídou, a tím se z něj stane rebelující zbojník. Zbojník provede něco, co stát bere jako zločin a ze zbojníka se stává kriminálník, ale zároveň je to čin, pro který mají místní pochopení, v jejich očích to nebyl zločin, bylo to něco, co je v oblasti přípustné. V Itálii šlo například o krevní mstu, která byla běžná. Zbojník je následně brán jako muž, který už dál odmítá nést tradiční břímě – chudobu, poddanství a útlak.
Proto místní lidé vnímají mstitele jako čestného. Což je další důvod, proč mu pomáhají. Na druhé straně zbojník je na pomoc místních odkázán, nemá nikoho jiného. Nejhorší, co se mu může stát, je přijít o podporu místních. Zbojníci se tak museli snažit získat nebo udržovat obraz Robina Hooda, člověka, který bohatým bere a chudým dává. Tento vzorec následovali z čistě pragmatických důvodu, ne protože by to považovali za něco ctnostného. Kdyby zbojník kradl chudým, stane se v jejich očích skutečným kriminálníkem a ztratí podporu lidí, na kterých byl závislý. Jediné, co zbojník měl, byly sympatie a podpora chudých.
Zajímavostí je, že ani když zbojník později zbohatl nebo měl na sobě cokoliv luxusního a dával najevo přepych, tak ho chudí neodsoudili, naopak ho brali jako jednoho ze svých, který se ale dokázal prosadit.
Klasicky končí zbojníci ve vězení, nebo se vzdají svých ideálů. Často paradoxně končili v armádě.
Život zbojníka vždy končí zradou. Následně se kolem něj vytváří legendy. Legendy připisovaly zbojníkům kvality a vlastnosti, které samozřejmě reálně neměly - najednou byl zbojník nezranitelný, odrážely se od něj kulky apod. Mimo mýty byli naopak zbojníci občas brutální a destruktivní, přece jen jim šlo o pomstu. Legenda i tak často končí nostalgicky stylem „dokud žil, lidem se dařilo dobře“.
Zbojník a společnost
Samozřejmě většinová společnost, střední vrstva, považovala všechny zbojníky za barbary, delikventy, a v Itálii to dokonce nabývalo rasové nadřazenosti lidí ze severu nad lidmi z jihu, kde byli zbojníci tradičnějším fenoménem. Právníci, lichváři, cizinci, kněží, kdokoliv narušoval tradiční život rolníka, byl terčem pro zbojníka.
Zajímavostí je, že cílem nebyl panovník, protože ten je příliš daleko a v očích chudých je to právě zbojník a panovník, kteří ztělesňují spravedlnost – zbojník v nejbližším okolí, panovník někde v dálce. Vytvořené legendy obvykle zmiňují, že panovník původně šel proti zbojníkovi, ale neuspěl. Následně pozval zbojníka na svůj dvůr, kde se usmířili, protože oba dva mají stejný cíl, kterým je spravedlnost.
Fenomén zbojnictví vzniká vždy v konkrétních podmínkách: rozhodně na venkově, tam se ví, kdo je chudý, kdo je bohatý, kdo je mocný a kdo je utlačovaný. Vždy jsou lidé bez jakékoliv politiky v hlavě, nemají tam politické myšlenky a ideologie, to nikdy neřeší. Zbojnictví se vždy objevuje jako důsledek situace, kdy je narušena rovnováha ve společnosti, například během hladomoru, válek a dalších krizí.
Zbojníci sice do určité míry představovali sociální protest, ale ten je velice slabý a v žádném případě ne revoluční. Zbojník není vytvořen ani tak sám svými činy, ale spíše rolnickou společností, která do něj promítá své touhy po ochránci. Tady ale samozřejmě vždy zbojník musí selhat, protože toho není schopen. Zbojníci nedokážou vytvořit nový svět, jen napravují jednotlivé křivdy.
Slavný autor a politik Antonio Gramsci napsal ve 20. letech o rolnících a zbojnících následující: „Neustále to v nich vře, ale jako masa nejsou schopni dosáhnout centralizovaného vyjádření svých požadavků a potřeb.“
Zbojnictví nic nepřineslo, nic nezměnilo, absolutně ve všem bylo neúčinné, neschopné organizace a obecně fungování. Zbojníci a rolníci byli na straně tradice, která byla odsouzena k zániku.
Zdroj:
HOBSBAWM, E. J. Primitivní rebelové. Přeložil Martin ŠTEFL. Historie (Academia). Praha: Academia, 2023. ISBN 978-80-200-3206-5.
