Článek
Ernest André Gellner (v českém prostředí se používá Arnošt Gellner) byl filosof, sociolog, a antropolog. Dětství strávil v Praze, ale rodina před nacistickou i komunistickou totalitou dvakrát emigrovala do Anglie. Vystudoval na Oxfordské a Londýnské univerzitě. V Londýně se také později stal profesorem – vyučoval filosofii a sociologii. V druhé polovině osmdesátých let vedl katedru sociální antropologie na Cambridgské univerzitě. Do Československa se vrátil po pádu komunistického režimu, přednášel na Karlově univerzitě, a ve věku nedožitých devadesáti let zemřel v roce 1995.
Během svého života publikoval na dvě desítky prací, hlavní osou jeho myšlení byla filosofie a sociální antropologie. Světovou proslulost si vysloužil knihou Národy a nacionalismus. A o pojmech „národ“ a „nacionalismus“ je i následující text.
Nacionalismus
Nacionalismus je často označován jako politický princip, podle kterého se politická a národní jednotka musí shodovat. Je důležité si uvědomit, že politické hranice státu nemusí vždy zahrnovat všechny členy příslušného národa; nebo je naopak mohou zahrnovat všechny, ale společně s nimi některé cizince; nebo hranice nezahrnují všechny členy národa, ale zároveň mají cizince. Poslední možnost je, pokud národ žije v mnoha státech. Nacionalismus obvykle vznikal jako odpor proti hranicím státu anebo proti rozdělování moci a dalších jiných výhod uvnitř státu.
Problémem je, že existuje velké množství potenciálních národů, ale počet států je daleko menší a omezený. Z čehož vyplývá, že všechny nacionalismy nemohou být uspokojeny. Politická jednotka se může stát jednotná v několika případech – zabití, vyhnání, nebo asimilací příslušníka jiného národa.
Gellner měl za to, že s přicházející vlnou modernizace přichází i pocit, že s člověkem je zacházeno nespravedlivě, a že lze jednoduše určit viníka této nespravedlnosti jako příslušníka jiného národa. Nacionalismus pak vzniká tak, pokud najde další oběti stejného národa. Má-li úspěch, a ne každému nacionalismu je to souzeno, pak vzniká národ.
Je to právě nacionalismus, který plodí národy, nikoliv obráceně.
Národ
Národnost není vrozená vlastnost lidstva. Existují dva hlavní kandidáti na vytvoření definice národa – vůle a kultura. Podle definice přes pojem kultura patří dva lidé ke stejnému národu, pokud sdílejí stejnou kulturu. Kultura v tomto případě znamená soubor myšlenek, znaků, představ, způsobů chování a dorozumívání. Druhá z pokusů o definici se nazývá voluntaristická. V této teorii jsou dva lidé občané stejného národa, když jeden druhého uzná za člena stejného národa. To znamená, že pouze člověk dělá národy. Ani jeden způsob není dostatečný, protože oba pojmy přinesou moc skupin.
Jen ve zcela výjimečném případě může dojít k definici národa pomocí kultury a vůle. Je to kritická situace, kdy jsou kulturní hranice porušeny politickými jednotkami. V této situaci jsou pochopitelně lidé schopni „povolit“, jsou ochotni se ztotožnit s více lidmi, s každým, kdo sdílí jejich vlastní kulturu, protože v daný okamžik mají všichni stejný cíl. Jestliže je „národ“ ovládán jinou, vyšší kulturou, pak nejprve musí začít oživením a obrozením, a na závěr se musí vysvobodit z područí tohoto „vyššího“ národa. Pokud je oživování a obrození úspěšné, a nacionalismus se šíří, pomalu vylučuje cizí vysokou kulturu, a zároveň pokládá základní stavební kameny nové kultury – respektive oživuje a upravuje starou nízkou kulturu v novou, vyšší kulturu. Nutno brát na vědomí, že toto je specifický případ, jen pokud je „národ“ utlačován jiným národem s kulturou na vyšší úrovni.
Podstatné je také, aby princip, podle kterého se definuje národ, neuznávala jen elita, ale aby zcela pronikal společností. Pouze pokud se princip rovná určité jednotce, s kterou se lidé rádi ztotožní, může vzniknout národ.
Ortega Y Gasset
Gellnerovo pojetí nacionalismu jako by zapadlo do období 19. století; do proudu známého jako romantismus, do období falešných rukopisů; do období, kdy převažovaly emoce nad rozumem. Proto bych zde rád poukázal i na jiné možnosti, na knihu Idea a Evropa národa od španělského filosofa Ortegy Y Gasseta.
Gasset ve své práci tvrdí především to, že člověk je tvořen národem, a ne naopak. My, jako příslušníci určitého národa, neovlivňujeme, do jakého národa se začleňujeme, my se do národa rodíme. Stačilo se narodit dvacet kilometrů „vedle“ a mohli bychom být členy jiného národa. Nerodíme se však proto, abychom se staly člověkem po českém způsobu, ale abychom se staly lepším člověkem, který se vyvíjí po všech stránkách. Takovým člověkem se staneme, jestliže přijmeme dvojí pravidla, která se kolem nás vytvořila – přijmeme pravidla našeho národa, a přijmeme dlouhodobé tradice a mravy vytvořené v podmínkách celé evropské civilizace. Žijeme tak dvojí život – jeden podle pravidel našeho národa, v kterých jsme vychovaní, a druhý, v kterém přijímáme nad námi vytvořená a generacemi přijatá celoevropská pravidla a mravy. Stejně tak žili Germáni usazení na kraji Římského impéria – odtud bere Gasset svou ideu. Už tehdy se podle něj formovaly národy; národy, které se vytvářely v novověké epoše, se shodují s mapou kmenů žijících v rámci Římského impéria. Gasset dospívá k závěru, že Evropa je jedním velkým národem, skryta pod pojmem „evropská rovnováha“ a nabádá čtenáře k celoevropské integraci.
Nacionalismus je v teoretické rovině starost o svůj národ. V rovině praktické ale autor uvádí, že o národ se nikdo za normálních okolností nestará, proto je nacionalismus jen umělý produkt práce demagogů.
Zdroje:
GELLNER, Ernest André, Národy a nacionalismus, 1993.
GASSET, José Ortega Y, Evropa a idea národa, 1993.
