Článek
Člověk v kapitalistické společnosti
Jádro struktury společnosti je podle Ericha Fromma tvořeno určitými podmínkami, které má společná většina členů oné kultury. Mezi zmíněné podmínky patří metody výroby a rozdělování, které jsou závislé na surovinách, průmyslových technologiích, klimatu, počtu obyvatelstva, politických a zeměpisných podmínkách, stejně jako na kulturních tradicích. Působení takové společnosti má za následek formování vědomí jednotlivce v takovém směru, že jednotlivec se nerozhoduje sám podle svého úsudku, ale jedná tak, jak jednat musí. Klasickým případem je, že každý člověk chodí do práce, bez toho by moderní společnost nemohla generovat takový pokrok a sílu.
Pochopení moderní společnosti i moderního člověka tak spočívá v pochopení principu kapitalismu, který přináší následující: existenci politicky a právně svobodného člověka; svobodní lidé prodávají vlastníkovi kapitálu svou pracovní sílu na trhu práce prostřednictvím smlouvy; vznik trhu se spotřebním zbožím jakožto mechanismu určujícího cenu a regulujícího výměnu sociálního produktu; princip, že každý má na zřeteli vlastní zisk a že se přesto soutěží všech dociluje maximálních výhod pro všechny.
Základní prvky kapitalismu a moderní společnosti
Trh zastává roli rozdělovacího mechanismu – není potřeba centrálního plánu, čímž zdánlivě odpadá potřeba násilí. To však neplatí. Dělník musí přijmout trhem vnucený plat, samozřejmě za předpokladu, že chce přežít. Tím pádem se i svoboda jedince stává imaginární. Člověk se stal jen položkou na trhu, s kterou je zacházeno stejně jako s každým jiným zbožím – stačí ho jen zaplatit. Člověk využívá člověka – základní hodnota kapitalistického systému. V žádném případě se nejedná o vztah autority, tedy vztah, kde jeden vnímá druhého jako toho, kdo má převahu. Taková autorita je racionální (vztah učitele a žáka). V kapitalistickém systému je autorita iracionální – nejedná se o převahu, ale o nadřízenost (vztah otroka a otrokáře).
Pochopitelným krokem ve společnosti neustálého posunu a rychlého vývoje je, že manuální práce lidí je nahrazována prací strojů a lidská inteligence inteligencí umělou.
Systém je nastaven tak, že je kladena velká snaha na přinucení lidí k nákupu věcí, které ani nepotřebují a na které ani nemají naspořeno.
Potřeba neustále rostoucího konzumu je ještě silněji stimulována reklamou a všemi ostatními metodami vyvíjecími psychologický nátlak.
Taková společnost potřebuje lidi, kteří mají zájem o neustálou spotřebu, jejichž vkus je stejný a především se dá lehce ovlivnit, aniž by si kladli otázky. Tak je doveden zázrak výroby k zázraku spotřeby.
Dalším důležitým principem moderní společnosti je proces abstrakce. Tento proces spočívá v tom, že ekonom nepočítá jen dolary, ale počítá i se zákazníky a jejich potřebami jako s číslem, stejně tak se svými zaměstnanci a akcionáři. Všechny lidi je potřeba spočítat a převést je na výkon a následně hodnotu. Z lidí se stávají čísla, podle kterých se dál vyvíjí hospodářství.
Abstrakcí se nestávají jen živé bytostí, ale i finální produkty. S těmito produkty je v přímém styku jen manažer. Pro toho však znamená produkt jen hodnotu, za kterou se dá prodat na trhu. Naopak zaměstnanec, pro kterého je „jeho“ výrobek konkrétní, nikdy neuvidí finální podobu produktu. Celkově chápeme všechny produkty jako věci se směnnou hodnotou, které i po jejich zakoupení můžeme za rok, až se objeví novější model, prodat.
Odcizení
Pravděpodobně nejdůležitějším pojmem Frommovy analýzy je odcizení. Je to právě odcizení, které se stalo klíčovým účinkem na charakter člověka v kapitalistické společnosti. Obecně, odcizení „chápeme jako druh zkušenosti, ve které dotyčný zakouší sebe samého jakožto cizince. Sebe už nevnímá jako ústřední bod svého světa, jakožto původce vlastních činů – nýbrž jeho činy a jejich důsledky se staly jeho pány a on je poslouchá. Odcizený člověk ztratil kontakt se sebou samým i se všemi ostatními lidmi.“ Člověk si vytvořil svět, ale jeho dílo stojí vysoko nad ním. Není uprostřed dění jako tvůrce. Vytvořil mocné síly, vůči nimž je bezmocný. Jeho vytvořené věci se mu odcizily. Stal se majetkem toho, co sám vytvořil, takže už nevlastní sebe samého.
Jeden z nejjasnějších projevů odcizení můžeme na každodenní bázi sledovat u byrokracie, tedy nejen ve velkých podnicích, ale i ve státním aparátu. Byrokrat a zákazník jsou si sobě navzájem ve vztahu odcizení. Objekt byrokratova zájmu je jen objekt s přiděleným číslem, s kterým bude moci manipulovat. Stejně je na tom i samotný vlastník - jeho vlastnické právo je smrštěno na papír, který má danou hodnotu, která se mění hodinu po hodině. Dělník má své jedno místo, žádné jiné; stojí na místě a ruce se mu pohybují v jednom okruhu každou směnu. Jednostranný a bezmyšlenkovitý – nemá právo přemýšlet a pohybovat se. Neovládá ani svou práci. Manažer je také odcizený – z jedné strany používá cizí kapitál, na druhé straně má neosobní vztahy s lidmi ve svém podniku, s konkurencí či s trhem; samozřejmě i s masou spotřebitelů, kterou musí zmanipulovat.
Konzum
Dnešní společnost kupuje věci, aniž by je potřebovala a pro které nemají lidé v životě místo. Důležité je však ono „mít“ ve smyslu vlastnit. Místo hladu či žízně uspokojujeme spíše naše představy, které neodpovídají našim skutečným požadavkům a potřebám. Výsledkem je, že člověk nikdy nedosáhne skutečného uspokojení, protože nekonzumujeme něco reálného a konkrétního. Posedlost konzumem ústí v potřebu vlastnit víc a víc, jen protože máme možnost nakupovat neustále modernější věci. Toto nakupování je samozřejmě naprosto iracionální, postrádá jakýkoli cíl a jakýkoli vztah k nakupované věci.
Konzumní způsob života zasahuje i do volného času, v kterém člověk zůstává jen pasivním spotřebitelem. Jeho cílem je dostat se ke všemu, co je k dispozici - filmy, literatura, sportovní utkání. Vše bez vlastního aktivního zapojení. Klasickým případem je turista, který se svými fotoaparátem zakouší vztah odcizení. Svět si prohlíží jen svým aparátem místo vlastních prožitků.
Vztah lidí v moderní společnosti je vztah dvou abstrakcí, kde jeden používá druhého a navzájem sobě slouží jako zboží, které možná budeme jednou potřebovat. A právě proto je potřeba přetvařování se a vytváření příjemné atmosféry. Pod přetvářkou se skrývá nedůvěra a lhostejnost. Soukromý život jedince je motivován sobeckými zájmy, ten veřejný je organizován státem, který volá po občanské poslušnosti, placení daní a i obětování života ve válce.
I samotný člověk sám k sobě zakouší vztah odcizení. Sám sobě slouží jako věc, které lze přilepit nálepku s cenou v rámci trhu. Cílem člověka je prodat sám sebe úspěšně na trhu. A pochopitelně se to dá rozvést dál a na stejném principu lze přistoupit ke všem společenským stykům. Ve společnosti se tak snažíme najít a seznámit se s lidmi s vyšší hodnotou a jejich prostřednictvím přijít k směně za lepších podmínek. Za vyšší postavení člověk vymění své dosavadní přátelé a své společenské styky.
Vyústěním odcizení je, že vše poměřujeme cenou, ptáme se, zdali má cenu chodit na koncert této skupiny, vyplatí se mi dnes jít do divadla, má cenu vynakládat čas na další činnost. Závěrečná otázka zní, jestli má náš život, chápaný jako podnik, cenu?
Konformita a ohrožení demokracie
Dalším důležitým termínem je konformita. Konformita spočívá v držení se stáda a nevybočování z řady. Od člověka je očekáváno, že bude dělat to, co ostatní a nebude se chtít odlišovat od většiny. Nikdo nemá nad člověkem takovou moc, jako stádo, do kterého spadá. Neptá se, proč jsou věci tak, jak jsou. Člověk žije v zajetí a následkem toho v depresi. „Lidé skutečně sedí všichni na jedné lodi. Kam ta loď pluje? Nikdo nemá tušení, navíc pro ně nemá smysl na něco takového se ptát.“
Pokud lidé nejsou svoji, nemají žádný názor ani vůli, jsou jen automaty, jak budou volit? Za takových okolností je ideál demokracie neuskutečnitelný. Respektive je uskutečnitelný, ale za jiných podmínek, kdy lidé jsou zmanipulování a stejně jako v jiných záležitostech se nerozhodují svobodně, nýbrž podle lákavosti reklamy.
Lidé musí změnit cestu, jakým řešit problémy. Do teď se přizpůsobili. To je cesta, při které volí člověk pocit jistoty. Je však třeba si uvědomit, že není potřeba cítit se jistý, jako spíše naučit se žít s pocitem nejistoty. Nejistý člověk hledající jistotu v konformitě bude skrytě více a více nejistý. Toto nevědomí způsobuje strach. Člověk má jen jednu jistotu – narození a smrt.
Zdroj:
FROMM, Erich. Cesty z nemocné společnosti: sociálně psychologická studie. Praha: EarthSave, 2009. ISBN 978-80-86916-10-1.
