Článek
Úvod
Scéna první. Po druhé světové válce nastal velký rozvoj, byl to sice pokrok nestálý, ale směr byl jasný směrem k demokratizaci. Vše bylo potvrzeno koncem studené války a rozpadem Sovětského svazu. V roce 1990 začal svět vypadat jasně a jednoduše – v politice zvítězila demokracie, v ekonomice tržní síly. Na pokrok to vypadalo i co se týče práv žen a menšin. V roce 1945 bylo na světě 12 demokracií, v roce 2002 už 92, poprvé tak byly početně překonány nedemokratické režimy.
Scéna druhá. V roce 2000 nastupuje Putin, o tři roky později Erdogan. Oba jsou na začátku své vlády vítáni, dokonce i obdivováni liberálními elitami, protože slibují demokracii, pokrok a obecně západní liberální hodnoty. Reálně, ale plíživě začala nová éra, éra autoritářů. Už v roce 2007, při svém vystoupení v Mnichově, kde slovně zaútočil na Ameriku a západní hodnoty, působil Putin jako člověk, který nevnímá realitu a nepatří do 21. století. Další rok Putin zaútočil na Gruzii.
Zajímavé je, a právě proto je to nový trend, že podobné vlastnosti a rysy se objevují i v demokratických režimech. Nejde o Lukašenka, Kim Čong-una a další, to je jiná generace. Dnes jde o nové metody a nové útoky na liberalismus. Hlavní myšlenka nového stylu autoritářství je, že takový styl není omezen na autoritářské systémy. Od 30. let 20. století nebyl takový útok na liberální demokracii jako za posledních dvacet let.
A právě to je novinka v západních demokraciích, způsob, jakým se rysy překrývají, jak se změnilo chování a rétorika. To je autoritářský styl současnosti. Trump v Americe, Módí v Indii, Orbán v Maďarsku, Johnson v Británii, Bolsonaro v Brazílii, Kaczynski v Polsku, Erdogan v Turecku, to jsou autoritáři v demokracii. A pak tu samozřejmě máme Putina a Si Ťin-pchinga jako archetypy autoritářů v nedemokratických režimech.
Zlom a začátek nové éry
V roce 2005 organizace Freedom House, která se zabývá politickou svobodou po světě a vydává o tom každý rok zprávu, hlásila, že míra svobody po světě po dlouhých letech klesla. A zprávy se stejným závěrem vydávala od roku 2005 už pořád, každý rok nám ve světě zmizí trochu svobody.
Definitivním zlomem se stala finanční krize z roku 2008. Hlavním viditelným důsledkem bylo, že nikdo nebyl schopen potrestat bankéře, kteří krach způsobili. Na jedné straně tak máme bankéře, elitu, kteří jsou vinni, ale odcházejí ze zkrachovalých bank s tučnými šeky. Na druhé straně jsou obyčejní lidé, jejichž životní úroveň v lepším případě stagnovala, v horším případě se zhoršila.
Na finanční krizi a pokles životní úrovně většiny lidí musela přijít reakce. Tato reakce měla svou levicovou (Sander, Corbyn) a pravicovou podobu. Pravicová zvítězila na celé čáře.
Pravice má ukřivděnou politickou základnu, které chyběla stabilita starých časů, a političtí lídři jim slíbili, že chybějící stabilitu přinesou zpět. Voliči jsou orientováni na minulost, jsou nostalgičtí. V případě voličů se často jednalo a jedná o starší voliče, většinou méně vzdělané muže, kterým utekla „tradiční práce“. Tato, nazvěme to „ekonomická křivda“, je často propojena s dalšími obavami občanů, migrací, zločinností, pocitem, že stát upadá a bude jen hůř. To vše dopadá na úrodnou půdu autoritářských vůdců, kteří z této situace těží svou popularitu a voličské úspěchy. Výsledkem je nostalgický nacionalismus.
Pokud vyjdeme z našeho západního okruhu, tak je situace podobná. Ve svých důsledcích stejná, ale na východě nezpůsobila změny finanční krize, ale spíše dlouhodobě neřešené problémy typu korupce, slabosti státu, vysoká kriminalita, což vše způsobovalo velkou frustraci občanů. I zde někteří politici útočí, nejen rétoricky, na menšiny a „cizince“ (Módi, Si Ťin-pching).
Noví autoritáři využívají obavu lidí, že domácí většina někam zmizí, bude odsunuta, ztratí svůj význam, ztratí vše, ekonomická i politická práva i vlastní kulturu.
Společné znaky autoritářů
Gideon Rachman, autor knihy Věk autoritářů, uvádí čtyři základní prvky, které všichni autoritáři sdílejí - kult osobnosti, pohrdání vládou zákona, tvrzení, že zastupují obyčejné lidi proti zkorumpované elitě. A politiku plnou strachu a nacionalismu.
Mezi další prvky, kterých se drží většina autoritářů, patří splývání zájmů vůdce a zájmů státu. Rodinní příslušníci se často objevují v důležitých funkcích (Erdoganův zeť se stal ministrem financí, synové Bolsonara dostali také důležité funkce, stejně tak Trumpův zeť).
Klasickou částí demokracie k ovládnutí jsou soudy, média, centrální banky a zpravodajské služby. Všechny zmíněné instituce jsou nezávislé a mohou zpochybňovat autoritu vůdce. Zároveň se zde propojuje několik dalších prvků, protože součástí těchto institucí jsou elity, které údajně slouží zas dalším elitním členům společnosti a které spolu pletichaří proti lidu. Samozřejmě tyto pletichy přichází napravit vůdce.
Simplismus je další část politiky nových autoritářských vůdců. Jedná se o styl politické argumentace, při které složité problémy mají velmi jednoduchá řešení typu „postavme zeď“ nebo „vystoupíme z Evropské unie“.
Většina autoritářských vůdců má tradiční názory na rodinu, sexualitu a rovnost pohlaví. Rusko zakázalo „homosexuální propagandu“, Si Ťin-pching v Číně zakázal zobrazování „zženštilých mužů“ v televizi. Druhou stranou samozřejmě je určité „chlapáctví“, mužská síla a vystupování proti feminismu.
To je naše nová éra, v které žijeme. Éra autoritářů.
Zdroj:
RACHMAN, Gideon. Věk autoritářů: jak kult vládců silné ruky ohrožuje demokracii ve světě. Vydání první. Přeložil Jiří KOBĚLKA. Edice N. Praha: N media, 2024. ISBN 978-80-88433-44-6.
