Článek
Kontext
Jsme ve Velké Británii, v 80. letech 19. století. Jízdní kolo zde nevzniklo, ale Angličané dokázali kolo posunout na takovou úroveň, že na něm dokázal jezdit každý. Tehdejší bicykl byl už bezpečný, měl stabilní řídítka, brzdy, pedály, odpružení a pneumatiky. O desetiletí později bylo jízdní kolo absolutním trendem, bez přehánění se jedná o zlatý věk jízdního kola.
Kolo změnilo mnoho, od zdraví a kondice, až pochopitelně po svobodu pohybu. A posunulo feminismus. To nemusí znít intuitivně, ale je to tak, americká feministka Susan B. Anthony řekla, že: „Bicykl udělal pro emancipaci žen víc než cokoliv jiného na světě.“ Jízdní kolo na první pohled povrchně dokazovalo, že ženy nejsou jen „křehké květinky“.
Kolo bylo mezi ženami překvapivě populární, vedlo to až ke zkoumání v lékařském světě. Co přesně zajímalo lékaře? Především důsledky jízdy na kole na ženské pohlavní orgány a „povahu ženské sexuality“. Což je kódové označení pro obavy mužů, že ženy si při jízdě pravidelně užívají orgasmů.
Viktoriánská Británie
Pro část viktoriánské společnosti se stal bicykl symbolem pro sexuální promiskuitu. Bicykl se dokonce dostal i do tehdejších pornografických materiálů.
Ženy, které jezdily na kole, vzbudily podezření. Prvotním argumentem se stalo, že jízdní kola vynalezli muži pro muže, a proto není pro ženy. Pochopitelně ženy jezdily na kole už dříve, ale na kole seděli bokem, nyní začaly sedět tak, jak to známe z dnešní doby, to znamená se sedlem mezi nohami. A to začalo zajímat lékaře, měli starost o ženy, klasické sezení na sedle se jim zdálo nebezpečné pro ženský organismus.
Muži nedostali starost o ženy, protože ty by z kola padaly, šlo o sexuální a reprodukční důvody, šlo o strach, že ženy jezdící na kole už nebudou schopny rodit děti. Slovy francouzské lékaře: „Nezvyklá tělesná námaha ve spojitosti s riskantní nepřítomností korzetu poškodí ženské orgány nezbytné pro manželství a uvolní je.“
Morální panika v Severní Americe
„Strach“ o ženy přeletěl přes oceán do Spojených států amerických a do Kanady a strach dokonce ještě nabral na síle. V odborném časopise St Louis Medical Review vyšel text, který tvrdil, že jízda na kole je pro ženy nejen nevhodná a působí neelegantně, ale také „může vést k zánětu vaječníků, krvácení z ledvin či z lůna, vychýlení orgánů a potratu“. V dalších tehdejších magazínech vyšlo na konci 19. století například to, že cyklistika žen „může potlačit menses, způsobit nepravidelnou či bolestivou menstruaci a možná zasít semena pozdějšího chatrného zdraví“; další text zmiňuje, že sedlo může „způsobovat tření a uvést dámu do nebezpečného stavu“.
A tím jsme se dostali k největšímu nebezpečí. Sedlo a tření. U tohoto aspektu končily všechny odborné texty. Za vším stála obava, že ženy si budou jízdu na kole užívat až moc, protože jim tření sedla způsobuje orgasmus. Přišly další texty, které popisovaly příběhy žen, které si sedlo naklánějí tak, aby skutečně dosahovaly orgasmu.
Vypadá to, že to byla poměrně divoká a široká veřejná diskuse na konci 90. let 19. století, zapojila se například i církev. Nakonec zvítězil hlas rozumu. Začaly se objevovat další lékařské hlasy a další texty, které tvrdily, parafrázuji: „Ano, je možné, že tření sedla může způsobit orgasmus, jedna moje pacientka to zažila, ale naprostá většina žen kolo používá k dopravě a nedosahuje sexuálního vzrušení.“
Společnost
Jen náznak a to, že o něčem podobném vůbec probíhala „odborná“ diskuse, způsobilo, že mnoho lidí považovalo cyklistiku bez nadsázky za nástroj ďábla, necudnou věc a kolo odsoudili.
Jízdní kolo to vážně nemělo lehké, protože nešlo jen o pověsti, že slouží jako nástroj k dosažení ženského orgasmu, ale další jeho účel bylo pochopitelně výletování, k cestování ven z města, což budilo další podezření, že nejen ženy, ale i muži využívají jízdní kola k možnosti romanticky si užívat bez toho, aby je mohli vidět další lidi. Další hrozně nekalé využívání cyklistiky bylo na světě!
Vznik nové ženy. Pryč s korzetem! Konečně
Ženy, které se nebály riskovat orgasmus, zpocení, poškození orgánů a naznačování, že za město jezdí, aby si užily necudných věcí, musely i změnit oblečení. Pokud na sobě měly korzet stlačující obvod na 40 až 50 centimetrů, nemohly samozřejmě pak dělat aktivitu jako je jízda na kole (co vůbec mohly dělat?). Jízda na kole tak znamenala i změnu šatníku, osvobození od korzetů, krinolín a spodniček. Jízda na kole vyžadovala praktické a volné oblečení. A tak ženy racionálně přešly na volný oděv. A to byl další šok. Jízdní kolo, nástroj ďábla, vyvolal další pohoršení nad změnou ženské módy. Kalhoty? Šok. Žena jezdí na kole, má odhalená lýtka, prsa nestažena korzetem, sedlo mezi nohama. Další šoky.
Aby si ženy vůbec mohly obhájit nový styl oblékání, zakládaly ve velkém spolky, hnutí a organizace, jejichž jediným účelem bylo vysvětlovat nepraktičnost „starého“ oblečení a praktičnost a morálnost „nového“ oblečení.
Závěr
Jízdní kolo posunulo feminismus a vytvořilo novou ženu. Nová žena byla nezávislá, vzdělaná, zpochybňovala tradiční oblékání. Nová feministka jezdila na kole. Kvůli všemu výše zmíněnému byly ženy často obviňovány z mužského chování.
Ženy doslova vyjely z domova na veřejnost a vyšlapaly si cestu k nezávislosti, jejíž dokončení si následně vynutila první světová válka.
A kolo? Kolo se stalo symbolem. Když byl v roce 1897 umožněn ženám plný přístup ke studiu na univerzitě Cambridge, studenti při protestech pověsili z okna figurínu ženy na kole.
Zdroj:
LISTER, Kate. Podivuhodná historie sexu. Přeložil Petra DIESTLEROVÁ. V Praze: Paseka, 2022. ISBN 978-80-7637-287-0.
