Článek
Byl konec srpna roku 1923, kdy na Wrangelův ostrov připlula loď s názvem Donaldson, která pěti osadníkům přivážela zásoby jídla. Na ostrově však byla nalezena pouze jedna osoba, a navíc nečekaně žena. Nemocná a vyhublá Ada Blackjack.
Na sever od Sibiře
Takový je konec výpravy a experimentu, jehož cílem bylo zjistit, jestli Wrangelův ostrov, na severu od Sibiře a Aljašky, je obyvatelný a lze ho do budoucna kolonizovat. Za myšlenkou stál polární výzkumník Vilhjalmur Stefansson, který nebyl součástí výpravy, ale kromě myšlenky přišel i s financováním celé akce. Stefansson si myslel, že by bylo možné získat ostrov pro Kanadu. Zároveň, pokud se dokáže, že ostrov je obyvatelný, chtěl na ostrově podnikat a založit netradiční cestovní kancelář, která by pořádala dobrodružné výpravy na Wrangelův ostrov.
Plán a finance byly zařízeny. Zbývalo vybrat osadníky. Čtyři osadníci byli muži. Tři Američané – Lorne Knight, Milton Galle, Fred Maurer, a Kanaďan Allan Crawford. Vyjmenovaní muži byli vybráni především díky svým akademickým znalostem. S výjimkou jednoho ale neměli žádné zkušenosti s přežíváním v arktických podmínkách. Pátým členem posádky se stala právě Ada Blackjack, jejíž výběr byl překvapivý. Byla žena, byla mladá, byla Inuitka, naprosto chudá, bez vysoké školy či jakýchkoliv zkušeností s lovením, stavěním příbytků a dalších schopností vyžadující život na arktickém ostrově. Muži z výpravy si stěžovali, že Ada je moc křehká a bude přítěží.
Život Ady Blackjack
Ada Blackjack se narodila na úplném konci 19. století (není jisté, kdy přesně – 1898 nebo 1899), dětství trávila na Aljašce. Její otec zemřel, když jí bylo osm let. Matka ji následně poslala do metodistické misionářské školy, kde se Ada naučila mluvit anglicky, číst, psát, vařit a šít. V šestnácti měla svatbu. Postupně se jí narodily tři děti, ale jen jedno přežilo dětství.
Manžel ji zneužíval, a nakonec od rodiny i odešel. Ada se dostala do kritické situace. Aby přežila, měla několik prací, například uklízela domy a šila oblečení horníkům. Její syn byl nemocný, trpěl chronickou tuberkulózou a Ada byla odhodlaná vydělat si na drahou léčbu. Syna dokonce dočasně umístila do ústavu, kde se o něj jako nemocného dokázali lépe starat. V té době místní policista Adu upozornil, že probíhá hledání místních lidí pro expedici. Ada se přihlásila. Její motivace byla jednoduchá – peníze. Plat byl 50 dolarů za každý měsíc na ostrově. Ada byla vybrána, oficiálně byla jmenována do role „týmová švadlena“. Zároveň bylo Adou při výběrovém řízení manipulováno, byla ujištěna, že na ostrově bude více žen a více Inuitů, což nebyla pravda a ani to nebylo v plánu.
Život na Wrangelově ostrově
16. září 1921 byla skupina vysazena na Wrangelově ostrově. Po cestě se na lodi narodila kočka Victoria, kterou osadníci dostali darem, a která s nimi žila na ostrově.
Plán byl následující - osadníci měli zásoby na šest měsíců, protože Stefansson věřil, že na místě je velké množství zvěře k lovu. Za rok měla připlout loď s dalšími zásobami, do té doby si měli osadníci vystačit s tím, co dá ostrov.
Začátek života na ostrově nasvědčoval tomu, že Stefansson měl pravdu. Osadníkům se dařilo pravidelně lovit zvěř, rychle si postavili obydlí, vše šlo podle představ.
Problémy nastaly, když se v létě 1922 neobjevila loď se zásobami. Nejdřív došel cukr, káva a čaj. Potom i mouka a fazole. V listopadu začala skutečná arktická zima a zvěř zmizela. K boji o přežití z důvodu nedostatku jídla se přidaly i zdravotní problémy, konkrétně Lorne Knight onemocněl vážně.
Proč nepřiplula loď se zásobami? Bolševické Rusko si oficiálně snažilo ostrov přivlastnit a kanadská vláda nechtěla jít zbytečně do konfliktu. Byl to právě kanadský stát, kdo měl financovat loď se zásobami. Stefanssonovi se podařilo sehnat finance jinde, ale mezitím už bylo pozdě, led zamrzl. Cesta se uzavřela.
Mezitím, na konci ledna 1923, se tři muži, Crawford, Galle a Maurer, rozhodli překročit zamrzlé Čukotské moře. Chtěli se dostat na sibiřskou pevninu. Dodnes nevíme, co se mužům stalo, už o nich nikdo nikdy neslyšel.
Lorne Knight stále žil, ale jeho stav se zhoršoval. Trpěl akutními kurdějemi. V dubnu 1923 zemřel. Ada Blackjack zůstala na ostrově osamocena (pouze s kočkou „Vic“). V té době neuměla lovit, a po roce a půl na ostrově stále nevystřelila z pušky. Vše se ale rychle naučila. Ulovila tuleně, lišky, kachny. Udržovala oheň. A četla Bibli. Okno záchrany bylo léto 1923. Ada doufala, že se objeví loď se třemi osadníky, kteří našli pomoc a vrátili se pro ni. Červenec přešel do srpna. Jak se blížilo září, blížil se i místní začátek podzimu. Okno se zavíralo. Ada byla dokonce smířena s tím, že okno se už zavřelo a další zimu nepřežije. V tom se 23. srpna objevila loď. Posádka byla překvapena, že na ostrově je jen jeden člověk.
Nechtěně slavná
Celý příběh má ještě další úroveň. Příběhu se chytla média, tak vznikl lákavý titulek „Robinson Crusoe ženského pohlaví“. Adu ale mediální povyk vůbec nezajímal, chtěla jen svůj plat, shledat se znovu se synem a dostat ho do Ameriky na léčbu. Jenže to novináře ještě povzbudilo a příběh se stal ještě dojemnější a zajímavější. Ada se musela začít skrývat.
Ada Blackjack nejen, že nedostala celý slíbený plat, ale netěžila vůbec ani z dění okolo její osoby. Neměla peníze ani z jedné knihy, které o ní následně vyšly. Steffanson, mecenáš výpravy, napsal také knihu, jejíž hlavní zdroj byly deníky Ady Blackjack z ostrova. Ačkoliv slíbil Adě podíl ze zisku, nikdy nedostala ani dolar.
A konec příběhu? Zdravotní stav syna se zlepšil, nicméně celý život měl zdravotní problémy. Ada vystřídala několik míst, kde žila, ale nakonec se vrátila na Aljašku, kde zemřela ve věku 85 let.
Zdroje:
MILTON, Giles. Když Lenin přišel o mozek a Churchill obětoval ovci. Přeložil Jan KOZÁK. V Brně: Jota, 2017. ISBN 978-80-7565-110-5.
