Článek
Slavný historik Gibbon pojmul rozpad Říma následujícím způsobem: „Úpadek Říma byl přirozený a nevyhnutelný důsledek jeho přílišné velikosti. Prosperita dala uzrát principu rozkladu; příčiny ničení se zmnožovaly úměrně rozloze dobytých území; a jakmile čas nebo nějaká náhoda odstranila umělé opory, celá ohromná stavba se zhroutila vlastní vahou.“ Záleží na perspektivě. Gibbon zde popisoval nejširší pohled – každá říše musí padnout, je to zákon. Naopak v nejmenším měřítku můžeme rozpad říše vidět jako důsledek lidských rozhodnutí. Z trochu širšího pohledu můžeme vidět problémy ve struktuře říše a v systémech.
Klasické vyprávění o rozpadu římské říše obsahuje barbarizaci armády, střídání císařů, následně špatné spravování říše a ekonomické problémy, především ztrátu hodnoty měny. A také například prohru u Adrianopole, vstup Gótů na území říše a rozdělení říše na západní a východní část. A nikdy nesmí chybět ani vnější problémy, především Hunové a stěhování národů, které rozvrátilo část Evropy a nahnalo cizí národy do Římské říše.
Následující text nebude nic z předchozího popírat, ale přidá ještě jiný pohled, a to, že některé ze zmíněných procesů a efektů byly způsobené přírodou a že to byla příroda, která „řídila“ rozpad Říma. Směr římských dějin samozřejmě určovali císaři, senátoři a generálové, ale také bakterie, viry, sopky a sluneční cykly.
Klima a propojení říše jako faktory změny
V případě popisu dlouhodobých dějin říší se často nebere na vědomí, že životní prostředí se měnilo. Jeden ze dvou nejslavnějších vědců své doby, Ptolemaios, přišel s poznáním, že v Egyptě pršelo každý měsíc s výjimkou srpna. Dnes na stejném místě prší jednou v období od května do srpna. Klima se mění neustále.
Starověký Řím byla říše, která sahala do tří kontinentů, od Sýrie až po Španělsko, od Británie až po Libyi. Propojila celý tehdejší svět, čímž spojila i několik klimatických pásem. Západ a sever byly ovládány atlantickým klimatem, středomořské klima ovládalo centrum říše, a jižní a východní části říše byly subtropické. Tím, že Řím budoval cesty a rozvíjel obchod, vytvořili Římané ideální podmínky pro šíření virů a bakterií. Jsou to sami Římané, kteří svým neustálým pokrokem vypustili do té doby neznámé síly.
V polovině druhého století se objevuje antoninovský mor, o sto let později Cypriánův mor a nejhorší je dýmějový mor, který přišel do v té době stále existující východní části říše v polovině šestého století a zůstal prakticky dvě stě let. Realita byla taková, že bacily byly vražednější než jakákoliv skupina barbarů.
Ideální klima pro růst
Řím se jako říše dostal na vrchol v období, které dnes nazýváme „římským klimatickým optimem“. Římské klimatické optimum znamenalo, že mlčely sopky, dvě stě let po smrti Caesara nebyla žádná větší erupce. Kolísání slunečního záření bylo jen velmi malé, stav klimatu byl stabilní, nekonalo se žádné ochlazení. Bylo teplo. A na začátku období se objevily jasné signály, že teplo bude – v období kolem roku 500 před naším letopočtem roztály ledovce a následujících stovky let ustupovaly. Přišla větší vlhkost a dostatek srážek. Vše probíhalo přirozeně, Římané nedokázali znečistit atmosféru natolik, aby vyvolali změny. Období rozšířilo hranice, kam až sahala orná půda. A také zvýšilo její výnosnost. Větší teploty přinesly větší sklizeň, alespoň ve Středomoří.
Pro svůj růst měl Řím jako zemědělská společnost ideální podmínky – ve Středomoří, v centru své říše, měl stabilní podnebí, teplo, vlhko. Klidné klima samozřejmě svědčí i řemeslu a obchodu. Podnebí bylo partnerem vzestupu říše. Římské klimatické optimum panovalo přibližně mezi roky 200 před naším letopočtem až do roku 150 našeho letopočtu.
Změna klimatu a důsledky pro Římskou říši
V polovině druhého století ale přišla změna. A se změnou menší stabilita klimatu. Toto období trvalo od roku 150 do roku 450. Pozdní fázi říše můžeme rozdělit do čtyř částí a obratů. První obrat nastal v době Marca Aurelia, kdy pandemie způsobila krizi. Krize zastavila ekonomický a demografický vývoj. Ale, a to je důležité, říše se nerozpadla, nezbortila. Říše měla silné základy a dokázala se obnovit prakticky v předchozí podobě, jen už se nenavyšovala dominance.
Druhý obrat způsobil první pád Římské říše v polovině třetího století. Sucho a mor říši zničily. Systém přežil, ale v pozměněné formě – s novou vládou, s novým typem císaře, s novou měnou a brzy i s novou náboženskou vírou.
Po této fázi přišel na chvíli i nový vzestup, ale na přelomu čtvrtého a pátého století přišel drtivý tlak stěhování národů a říše po předchozí fázi už neměla rezervy a rozpadla se. V době stěhování národů přišla i další změna klimatu, po roce 450 přišla malá doba ledová.
Pokud budeme brát jako Římskou říši i východní část říše, ta zažívala ještě jeden vzestup a prosperitu. Ale o to drtivější byl dýmějový mor a doba ledová. Jednalo se o dvojí ránu, která představuje pravděpodobně největší environmentální katastrofu v dějinách. Říše si prožila obrovský demografický šok, už se nikdy nenadechla a jen se velmi pomalu rozpadala.
Změny
Řím byl na konci své existenci naprosto rozdrcen. Jednalo se o kombinaci nestability klimatu a sopečné činnosti, která způsobila velmi nízké teploty; zároveň Slunce vydávalo nejslabší množství energie za několik tisíc let. To vše působilo na říši, která už tak byla vyčerpaná a předchozí rezervy byly zničeny hladomory, mory a oslabenou imunitou lidí. Klimatické změny a nakažlivé nemoci se v tomto období překrývaly.
Římané vše zmíněné spíše nevědomě posilovali. Zemědělství lidem pochopitelně přineslo kontakt se zvířaty. Města, jejich rozvoj a osidlování, vytvořily takovou hustotu populace, která byla potřebná k šíření patogenů. Města byla plná krys, much a dalších drobných zvířat. A Řím toto vše propojoval pro obchodní účely. Řím stavěl cesty a silnice a tím způsobil, že nemoci už nezůstávaly na jednom místě, ale šířily se do dalších velkých i malých měst. Nebylo ničím neobvyklým, že Římané uvnitř říše migrovali. Vše bylo propojené – obchod, města, lidé. A Římané přes veškerý pokrok a přes všechny znalosti nebyli zdraví lidé, nemyli si ruce, potraviny nechránili. Vše vytváří absolutně nezdravé prostředí, kde mají patogeny ideální podmínky pro svůj útok. Střední délka života byla mezi dvaceti až třiceti roky, číslo bylo snižováno nemocemi.
Stoky byly propustky, které nelikvidovaly odpad. Záchody nebyly napojené na kanalizaci. Veřejné toalety nebyly hygienické. Místo toaletního papíru Římané používali násadu s houbičkou, kterou používali pořád dokola. Dokonce existoval trh s lidskými výměšky, které se prodávaly jako hnojivo. Město tak představovalo prostředí, které bylo skutečně plné parazitů. A čím větší říše byla, tím větší byl i počet parazitů.
Zajímavé důkazy a indicie přišly z Anglie, konkrétně z anglických hřbitovů. Tam se totiž našly pozůstatky z římského osídlení a vypadá to, že dobytí Británie Římany bylo pro místní naprostou zdravotní pohromou. Stehenní kosti mužů z nadvlády Římanů měly v průměru 444 milimetrů, u žen 413 milimetrů. Jakmile skončila římská nadvláda, průměrná čísla skáčou na 465 milimetrů u mužů a 430 u žen. Zároveň víme, že i národy žijící na území dnešní Itálie před Římany, byly větší. Otázkou je, proč byli Římané tak malí? Zatím je nejpravděpodobnější verzí četný výskyt nemocí. Další z vzácných anglických nalezišť v Dorsetu ukazuje, že v časech římské okupace se zvýšila úmrtnost, především mužů, kteří mají obecně slabší imunitu než ženy. Opět se tak opakuje pravděpodobná verze scénáře – extrémní nálož patogenů, kterou v tomto případě dotáhli Římané i do Británie.
Další věc, kterou Římané ovlivnili, bylo velké odlesňování. Úbytek lesů znamenal následně snížení množství srážek, a od země se odráželo více tepla a neodpařovalo se tolik půdní vlhkosti. Změna krajiny pak pomáhala šíření největšího zabijáka v dějinách Říma – malárie. Pro starověký Řím bylo typické, že nejvíce lidí umíralo na konci léta a začátku podzimu. Jedná se o typický jev pro žaludeční a střevní nemoci, které jsou přenášené jídlem a vodou. I tehdejší lidé věděli, že v srpnu přichází „sezóna smrti“. Klasickým zabijákem byl průjem. A jak sezóna přešla do podzimu, začala sezóna malárie. Opět platí, že tuto znalost měli už samotní Římané, věděli, že nemoc se šíří z močálů, kde se dařilo komárům. Proto nebyla podzimní vlna smrti na severu Itálie, kde nebyly močály. Zde jde spoluvina za Římany, protože krajinu odlesňovaly a tím vytvářeli prostředí, kde se komáři lépe množili. Via Appia byla nejen slavná a důležitá cesta a spojnice říše, ale také cesta prolezlá komáry a malárií. Hlubším problémem bylo, že se zde malárie slučovala s dalšími patogeny, čímž se vytvářelo další nebezpečí. Mezi následky malárie patřila i podvýživa, která dále zvyšuje zranitelnost lidí.
Zdroj:
HARPER, Kyle, Pád Říma: Podíl klimatických změn a epidemií na zániku římské říše. Maraton, 2021.
