Článek
Po nástupu Gorbačova v roce 1985 se začal Sovětský svaz měnit - začala přestavba. Centrální plánování mělo skončit, ale zas nemělo jít o čistý kapitalismus. Stejné to bylo se svobodou slova.
Československo a přestavba
V Československu vedení komunistické strany přestavbu nepřijímalo automaticky, vláda protahovala přijetí změn. Ale v lednu 1989 se přestavba dostala do materiálů strany a do propagandy. Ani nyní to nebylo z přesvědčení, ale spíše donucení vlivem vnějších okolností. Atmosféra ve společnosti se velmi změnila, ekonomika stagnovala, strana byla vnímána více negativně, stejně jako její role jako jediné strany.
Vláda všechno věděla, situaci vnímala, nálada veřejnosti byla jasně vidět ve změnách ve výzkumech veřejného mínění. Vláda se snažila změnit, jednotliví členové vlády změnili způsob vyjadřování, změnila se i propaganda. Ale místo toho, aby společnost byla sjednocena, o což se strana snažila, skončilo to rozpadem systému.
Názor lidu na přestavbu
V květnu 1989 proběhl výzkum veřejného mínění, v kterém padla následující otázka: „Když se hovoří o přestavbě naší společnosti, máte představu, že lidé, kteří dnes proces přestavby řídí, jsou zárukou její úspěšné realizace?“ Pouze čtvrtina obyvatel souhlasila, naopak šedesát procent vyjádřilo nesouhlas. Problémem pro režim bylo, že lidé věděli, že v Polsku a dalších zemích východního bloku probíhala přestavba rychleji a úspěšněji. Objevuje se zde obrovský paradox, kdy je to Sovětský svaz, který tlačil na československou vládu, aby přestavbu provedla a urychlila.
Proč se lidé cítili tak špatně a nevěřili, že komunisté jsou schopni dotáhnout přestavbu? V průběhu normalizace byla vzorku lidí kladena otázka na životní úroveň a její změny. Otázka zněla: „Když si vzpomenete na dobu asi před pěti lety a srovnáte svou vlastní tehdejší životní úroveň s dneškem, řekl byste, že se Vaše životní úroveň značně zlepšila?“ A jelikož se ve stejném období propaganda zaměřovala právě na zlepšující úroveň, bylo pro vládu obrovským problémem, že lidé změnu vůbec nevnímali. V roce 1970 a 1985 nebyly v procentuálním zastoupení žádné změny, lidé vůbec nevnímali, že by se měli lépe. A jelikož vláda tvrdila, že se lidé mají lépe, musel být důsledkem pokles důvěry ve vládu.
Selhání komunistické propagandy
Stejně se komunistické vládě hroutily i další příběhy, které oslavovaly desítky let. Pojetí tvrdé práce selhávalo, protože tvrdá práce nesloužila pokroku, vyšší konkurenceschopnosti a ekonomickému úspěchu, ale spíš dohánění problémů. Například v plzeňském podniku Škoda chodili během roku 1989 zaměstnanci do práce i v sobotu, protože podnik dosáhl v pololetí pouze na 47,5% podíl z roční výroby.
Snaha o pozdní přestavbu ekonomickou stagnaci dál prohlubovala. Důsledkem přechodu byla i neschopnost dostatečně vyrábět a nabízet obyvatelům Československa služby, režim to mimochodem nazýval „odběratelsko-dodavatelský problém“.
S tím může souviset i další z průzkumu, v které téměř polovina respondentů přiznává, že za poslední rok někoho uplatila. A to se lze ještě ptát, kolik lidí úplatek nepřiznalo. Dva až čtyři úplatky dalo za poslední rok zhruba 15 % dotazovaných, přes pět úplatků dalo 8 % respondentů. Podobné odpovědi jsou i u protislužeb, pašování, rozkrádání a „neoprávněného využívání funkce“. Dvě třetiny respondentů cítilo, že korupce přibývá. A v údajném ráji, kde si všichni lidé mají být rovni, chtěly rovněž dvě třetiny odpovídajících, aby lidé při nákupu dražších věcí museli dokázat, jak získali peníze na nákup.
Zajímavostí je, že zatímco po druhé světové válce se komunisté drželi ideálu o vytvoření naprosto nového socialistického člověka, na konci normalizace byla rodinná politika naprosto vyčerpaná a strana vzdala snahu zasáhnout dovnitř rodiny. Za dveře bytů a domů vláda už nesahala, což je velký rozdíl oproti například padesátým létům. Na konci normalizace již „pouze“ autoritativní režim držel pár rodinných okrajových témat, například dietologii. Tvarování obyvatelstva skončilo, na víc režim neměl síly. Co se dělo doma, bylo straně už jedno, pokud se to neprojevovalo na veřejnosti.
„Všechno špatný“
Podobně by se dala rozebrat i další témata a vždy se závěrem „všechno špatný“. Z výzkumu veřejného mínění například vyplývá, že lidé si stěžovali například i na špatnou kvalitu filmů. Velkým tématem se stalo i zhoršování životního prostředí, což byl objektivní problém, protože emise se skutečně zvyšovaly a v roce 1985 dosáhly na 25 tun SO2 na kilometr čtvereční, zatímco v sousedním Rakousko šlo pouze o 1,6 tun.
Vyčerpal se i příběh socialistické ženy a rovnosti. Ženy pracovaly, ale pracovaly, protože musely, aby si zvládly udržet i tak již špatnou životní úroveň. Stále musely pracovat druhou směnu doma; aby to zvládaly, tak si musely snižovat úvazky v práci. Rodina jako celek neměla jak trávit volný čas. Chybělo i cestování. Výdaje na cestování dosáhly 43 miliard československých korun, což bylo rostoucí číslo, ale jednalo se pouze o 35 procent toho, co se utrácelo za cestování ve vyspělém kapitalistickém světě. Přibývalo i žádostí o výjezdní doložku na západ, ale s tím rostl i počet stížností a úředníci žádali o zjednodušení procesu.
Disident už není nepřítel lidu
Na závěr je nutné přidat, že komunistům selhávalo i budování strachu a vyhrožování, že kritici škodí tak, že budou znamenat konec režimu, což je něco, co komunistům dlouhodobě velmi fungovalo. Ale to byla páka, kterou československým komunistům sebral Sovětským svaz svou přestavbou a snahou více vycházet s opozicí. Během Palachova týdne v lednu 1989 si režim podle lidí počínal až moc brutálně, čímž ztratil další věrné. Vedení strany ztratilo schopnost ukázat opozici jako škodlivou část společnosti. Jen čtvrtina respondentů souhlasila se zásahem, desetina ho přímo kritizovala a pětina s ním nesouhlasila. Vedoucí úlohu strany už považovalo za důležitý prvek pouze čtyřicet procent lidí.
S tím, jak se celková situace režimu a především ekonomiky horšila, začal být problém, kde končí reálná kritika, a co už je začátek ničení systému od nepřátel. Otázkou tak začalo být, kdo je ten špatný, ten co poukazuje na problémy svou kritikou, nebo vláda, která nedokázala situaci zabránit a vyřešit?
Finální průzkum z roku 1989 ukázal velký nesouhlas se státním násilím, naopak souhlas s jednáním opozice a rostoucí počet lidí odmítajících vedoucí úlohu KSČ.
Proč tedy proběhl konec režimu, který byl v Československu čtyřicet let, tak rychle? Šlo o roky stagnace a pomalého rozpadání, které se během roku 1989 projevily velmi výrazně. Českoslovenští komunisté ztratili oporu v Sovětském svazu a neměli se již kam obracet, sami neměli sílu na jakékoliv změny či odpor. To, co se komunisté desítky let snažili lidem vštěpit do mysli, už nefungovalo. Lid byl nespokojený, a to z objektivních důvodů. Sametová revoluce tak byla finálním kapkou, která zbořila systém, který padal už několik let a to jak z vnitřních i vnějších příčin.
Zdroje:
KLIMEŠ, David. Doporučeno nezveřejňovat: fungování propagandy, cenzury a médií v pozdně normalizačním Československu. Šťastné zítřky. Praha: Academia, 2022. ISBN 978-80-200-3264-5.
Federální statistický úřad. Ústav pro výzkum veřejného mínění. Názory občanů na vybrané problémy životní úrovně v ČSSR. Český sociálněvědní datový archiv. Dostupné online z: http://nesstar.soc.cas.cz/webview/.
