Článek
Už ve starověku ženy znaly způsoby, jak se pokusit o přerušení těhotenství. Jednalo se ale o poslední zoufalý pokus. Ženy prováděly potraty samy na sobě, nebo za pomocí dalších žen, ať už přítelkyň, sousedek či porodních bab. Jednalo se tak o typický ženský zločin. Způsoby to byly často velmi brutální, například kopání do břicha či hladovění, používání ostrých předmětů, velká fyzická námaha, ale třeba i pouštění žilou nebo koupel v horké vodě.
Většinu lidských dějin byla interrupce trestným činem. V právních dokumentech najdeme potraty už od středověku. V dějinách nešlo jen o to, že potrat byl zločin, ale i o vnímání společností. Společnost nahlížela na potrat jako na výsledek mimomanželského styku, proto se jednalo o čin trestuhodný nejen podle zákona, ale i ve vnímání obyčejných lidí a pochopitelně i církve.
Tresty a jejich zmírnění v novověku
Až do novověku byl potrat trestán smrtí. Nejčastěji šlo o stětí, což byl zároveň nejmilosrdnější z možných trestů. Mezi další možnosti trestu bylo vložení ženy do hrobu, její zasypání a probodnutí srdce kůlem, ale také například utopení nebo zmrzačení před samotnou popravou. V časech osvícenství se v právních dokumentech objevily i podmínky, za kterých žena byla potrestána mírnější, nejčastěji mohla odejít pouze s tělesným trestem a pokáním. Mezi novověké polehčující okolnosti patřily nevědomost nebo neúspěšný pokus o potrat.
I na českém území se v průběhu 18. a 19. století objevily nižší tresty. Tři po sobě jdoucí zákoníky (zákoník Josefa II., zákoník z roku 1803 a z roku 1852) potrat kriminalizovaly, ale určily maximální trest ve výši pěti let odnětí svobody. Sazba byla jeden až pět let, existovaly tak opět i polehčující okolnosti. A pokud se žena o potrat „jen“ pokusila, měla jít do vězení na šest až dvanáct měsíců. Ve stejné výši se tresty pohybovaly i pro lidi, kteří ženě pomáhali s vyhnáním plodu. Pokud by ale pomoc při potratu znamenala ještě navíc poškození zdraví ženy, trest pro pomocníky mohl být až dvojnásobný. Realita však byla jinde, tresty byly ještě nižší – obvyklým rozsudkem v Čechách bylo šest týdnů vězení pro pomocníka a osvobození ženy, která podstoupila potrat.
Emancipace
Kromě mnoha dalších emancipací probíhala v 19. století i emancipační vlna žen. Zdraví poškozující dopady nelegálních potratů, spolu s první světovou válkou, která pomohla dokončit první vlnu feminismu, vytvořily tlak na úplnou legalizaci potratů. Objevuje se již plně argument, že je to žena, která by měla rozhodovat, protože se jedná o její vlastní tělo. Potrat byl v prvních dvou desetiletích 20. století na území dnešních Čech už naprosto běžný a během první světové války bylo množství potratů ještě větší než v mírových časech.
První republika
Po vzniku Československa však potrat zůstal stále nelegální. V roce 1920 bylo souzeno 120 žen na území Čech. Šlo ale o velmi malý podíl reálně uskutečněných zákroků, prakticky šlo pouze o zákroky, které se nepovedly, a proto o nich bylo možné vědět. Většinově šlo o ženy z nejnižší vrstvy. Potrat, ačkoliv byl nelegální, se profesionalizoval a začal se platit. Problémem bylo, že zákrok od profesionálního týmu si mohly dovolit ženy ze střední a vyšší vrstvy. Placené potraty byly provedeny bezpečně a nebylo u nich významné riziko. Neplacené potraty byly prováděny amatérsky a s velkým rizikem.
Nejčastějším argumentem pro potrat bylo, stejně jako před vznikem první republiky, že žena je majitelkou vlastního těla a měla by o něm rozhodovat sama. Objevily se ale už i nové argumenty. Podle jednoho z nich by společnost neměla nutit ženy, aby rodily děti, není povinností ženy mít děti. Tady šlo o odpověď na argument vlivných mužů, kteří tvrdili, že mít dětí není jen „úkol mateřský“, ale ženy by měly rodit i pro svou vlast a národ. Nutné je ale zasadit debatu do kontextu. Za první republiky nebylo téma interrupce politickým tématem, bylo to naprosto na okraji. Nulová pozornost byla tématu věnována pochopitelně i během protektorátu.
Interrupce v časech socialismu
Změna přišla až s další změnou režimu a další nedemokratickou vládou. Komunistický trestní zákoník z roku 1950 ale potrat stále kriminalizoval. Přece jen jednu změnu přinesl – interrupce byla možná a legální, pokud k tomu dal svolení vyšetřující lékař.
Nelegální potrat stál v průběhu 50. let 1000 až 2000 československých korun pro lékaře a 500 až 800 korun pro asistentku. Průměrná mzda v roce 1955 byla 1278 korun.
Hlavním problémem bylo, že neexistovala dostupná a zároveň bezpečná antikoncepce pro ženy. V roce 1956 používalo 68,4 % párů přerušovanou soulož, 19,6 % kondom, 3,8 % kombinovaly obě předchozí varianty, 4,8 % spoléhalo ne neplodné dny a 3,4 % využívaly jiné kombinace. Na konci 60. let začali doktoři experimentovat s nitroděložním tělískem. A během první poloviny 70. let se zvýšil počet žen používajících antikoncepční pilulky, ale stále jich bylo méně než 5 %. Pilulky byly na předpis a lékaři je dávali jen ženám, které už minimálně jedno dítě měly.
Legální potrat
Hlavní změna přišla v roce 1957, kdy byl schválen interrupční zákon. Teprve v roce 1957 žena česká začala vlastnit své tělo. Jak připomíná historička Milena Lenderová, zákon však nepřinesl jen samá pozitiva. Ačkoliv existovala komise, která musela zákrok schvalovat, potrat byl tak banální a dostupný, že byl používán více a více. Zákrok se stal naprosto normálním, v roce 1958 bylo provedeno 61418 potratů, o rok později už 94340. Další skok v počtu umělých přerušení těhotenství nastal v 80. letech, kdy se stal pro lékaře ještě lehčím. Zdravotní důvody pro přerušení těhotenství byly v menšině, šlo spíš o důsledek bytové krize.
Vrchol v počtu přerušení těhotenství nastal na přelomu 80. a 90. let. V roce 1988 připadalo 97,1 potratů na 100 porodů, v roce 1900 dokonce 98,2 potratů na 100 porodů. Dál už ale množství potratů nerostlo. V průběhu 90. let se stala ženská antikoncepce dostupnější a počet potratů začal klesat.
Zdroj:
LENDEROVÁ, Milena. Česká žena: stručná historie. V Praze: Paseka, 2025. ISBN 978-80-7637-507-9.
