V troskách poválečného Německa: zničená města, černý trh, hlad a kriminalita

Němci v hromadách sutin

Po druhé světové válce zůstalo na území Německa ležet přibližně 500 milionů metrů krychlových trosek. To je nepředstavitelné, proto už i poválečný německý tisk vymýšlel, jak to čtenářům přiblížit. Novináři přišli například s tím, že se jedná o imaginární zeď, třicet metrů širokou a pět metrů vysokou, která se táhne na dálku z Berlína do Kolína nad Rýnem. Vzdušnou čarou jde o města vzdálená 480 kilometrů. Tisk v Drážďanech vypočítal, že na každého obyvatele města připadá 40 metrů krychlových sutin.

Pro kontext je užitečné zmínit, že trosky se před Němci neobjevili až na konci války. První bombardování se objevila už v roce 1940, už tehdy se museli Němci snažit, připravovat ochranu, zabezpečit města a uklízet. Ale je zde jeden podstatný rozdíl – během války měli Němci na nejtěžší činnosti „otrockou“ práci nuceně nasazených dělníků ze zemí, které nacistická říše okupovala. Na konci války museli Němci dělat všechno sami.

V některých městech si našli jednoduchý recept, kdo má na starosti odklízení trosek – nacisté. Kdo byl členem NSDAP, ten je zodpovědný za uklízení sutin. V Duisburgu se dokonce objevila výzva a zároveň výhružka, která sdělovala nacistům následující: „Pokud se nedostavíte, propuštění političtí vězni se postarají o to, abyste se objevili.“

Nacisté z měst okamžitě nezmizeli. Ano, starostové a vysoce postavení představitelé státu, kteří byli v Německu na konci války, byli propuštěni, ale nižší a střední úředníci na místě zůstávali. Rozhodně okamžitě po válce nezačala hluboká denacifikace. Spojenci, kteří byli zodpovědní za území Německa, potřebovali spolupracovat s někým, kdo se bude snažit řídit stát. Nebylo možné jednoduše najít a najmout desítky tisíc úředníků, kteří dokážou spravovat území v hluboké krizi.

„Ženy sutin“

První úkol poválečných místních správ? Odstranění sutin a umožnění základního života ve městech. I proto se staly symbolem prvních poválečných týdnů Trümmerfrauen, „ženy sutin“. Vědra předávána z ruky do ruky. Sounáležitost a určitý kontrast mezi často velmi elegantními ženami a rozpadajícími budovami je obraz, který si Němci vytvořili sami o sobě. Němci vzpomínali na překvapivou eleganci žen. Často to bylo tím, že ženy si nechávaly své nejhezčí a poslední šaty až bude po válce. Teď přišel jejich čas. V některých případech šlo pouze o fotografie a scény byly dopředu připravené a domluvené. Nicméně ženy, které odklízely sutiny, se Němcům zaryly hluboko do paměti. Je to obraz, který není úplně reálný. Ženy odklízely především v Berlíně, kde bylo 26 000 žen a jen 9000 mužů.

První pokusy o odklízení nebyly organizovány, a tak byly často neúčinné. Ženy v Berlíně naházely sutiny do šachty metra, odkud je později musely složitě vytahovat. I v dalších městech byla situace podobná, jen se sutiny neházely do šachet metra. Již v srpnu (1945) byly dobrovolnické a nekoordinované práce, „řetězy s vědry“, zakázány. Nyní mělo být vše organizováno místní správou, práce měly být prováděny odborně a pod dohledem stavebních úřadů. Bylo potřeba vymyslet účinný systém dopravy a najít místa, kam se sutiny budou odvážet. To nebylo vůbec jednoduché. Pro představu – poslední kus trosek byl z Drážďan odvezen vlakem v roce 1958, a poslední brigáda uklízející trosky se odehrála až v roce 1977. Drážďany samozřejmě byly extrémním případem, město bylo zasaženo velmi rozsáhlým bombardováním. V roce 1946 jeden z novinářů procházel centrem města a až po 45 minutách chůze narazil na neponičený dům. V Berlíně se sutiny odklízely 22 let, denně odjelo z města na skládku 800 plných nákladních vozů. Na vybraném místě za městem sutiny vytvořily Teufelsberg, „Ďáblovu horu“, která se stala nejvyšším bodem Západního Berlína. V Hamburku byly všechny cihly očištěny, vyrovnány a spočítány. Výsledkem bylo 182 milionů cihel.

Ekonomika v troskách, zloba měšťanů

Nyní, v troskách, začalo nové období. Obyvatelé začali shromažďovat věci, které vůbec nepotřebovali. Začalo období plenění, rabování, kriminality. Vše bylo umožněno tím, že chyběl řád, chyběla vláda a funkční zákony. V Mnichově lidé nakradli majetek v hodnotě několika milionů dolarů. Ze spojeneckých skladů Němci tahali ve velkém cukr a sýr. Symbolický je příběh žen, které se utopily ve víně. Ženy byly ve sklepě, kde našly sudy vína. Následně ženy sudy rozbily, opily se, zřejmě usnuly a utopily se. Tragikomický příběh, v kterém přežijete dvanáct let s Hitlerem, přežijete nejhrozivější válku v dějinách jen proto, abyste se okamžitě po válce utopily ve víně.

Němci se museli zatím postarat sami o sebe. Jedním ze způsobů bylo organizování se do skupin, které ve volném čase jezdily na kole na venkov, kde pracovníci nabízeli své služby, jakékoliv opravy a další formy práce, výměnou za klobásy a další jídlo. Naprosto se změnilo pojetí chudoby a bohatství. Kdo měl zahradu, či alespoň malý kus zahrádky ve městě, patřil nyní mezi bohatší. Zemědělci hlad nepoznali. Proto se proti nim také rozjela ve městech kampaň. Jeden z letáků sociálních demokratů říkal: „Tři až pět milionů výrobců a distributorů potravin si tam sedí jako červi ve špeku. Nedotčeni všemi těmi těžkostmi, cpou se a hromadí majetek. Už toho bylo dost. Den, kdy hladoví začnou rozbíjet okna bohatých a zapalovat jejich statky, se blíží! Ať si pak nestěžují; je to jejich vlastní vina!“ Čím horší se situace stávala, tím víc ztráceli obyvatelé měst zábrany a začali úrodu zemědělců krást. Opět vyjížděli organizovaně na kolech, celé kolony cyklistů vyjížděli okrádat zemědělce.

Nacismus a rasismus? Nevadí! Ale krást brambory

Ve městech panoval skutečný přirozený stav, stav bez zákonů, který ukázal povahu lidí. Čas vlků, kdy lidé čekali na místech, kde vlak přejížděl pomalu, a dlouhými háky vytrhávali pytle lidem ve vlaku z rukou. Děti skákaly na vlaky a nákladní auta, často za podpory celé ulice či bloku, a rychle shazovaly náklad mezi lidi. Následně rychle seskočily, než se vlak nebo auto zase rozjely. Už tehdy se v Německu objevily hlasy, které vyjadřovaly znepokojení nad nárůstem kriminality. Četnost přestupků vyrostla ohromně, na kriminalitu už nebylo potřeba profesionálů, nyní byl (téměř) každý kriminálníkem.

Zajímavá je zde rozdílnost vnímání německého národa. Zatímco Spojenci viděli Němce kolektivně jako viníky a speciální oddělení se snažily vymyslet způsoby, jak z Němců dostat nacismus, Němci se teprve nyní začali obávat, jestli se z nich nestali kriminálníci a jestli se kolektivně nestali horšími lidmi. Až po druhé světové válce, když Němci ukradli pár brambor, o sobě začali pochybovat a cítit se jako pachatelé. I tak se ale začal celý národ ospravedlňovat, racionalizovat krádež, a dokonce vymýšlet nová slova, který měl těmto účelům sloužit. Nové výrazy pro krádeže měly tyto přestupky relativizovat. Začaly se i vytvářet rozdíly mezi přestupky. Jeden způsob krádeže byl správný, druhý špatný. Pochopitelně, krást „náš“ majetek je špatné, ale krást cizí majetek se může.

Cigarety a černý trh

Hlavním poválečným ekonomickým problémem Německa byla nulová důvěra v říšskou marku. Lidé cítili, že nemá smysl pracovat. Prioritou byl černý trh a obchodování na něm. Zaměstnání jen ubíralo čas, který bylo lepší věnovat černému trhu. A samozřejmě v zaměstnání lidé vydělávali říšskou marku, s kterou nikdo nechtěl mít nic společného, a vždy bylo každým dnem očekáváno zrušení této měny. Polovina pracovní síly tak trávila svůj čas radši nelegálním kšeftováním a chození do práce pro ně nebylo možností. Druhá polovina lidí pracovala, aby měla právo na bydlení a potravinové lístky. Jejich motivace skutečně pracovat byla minimální, a tak se práci snažili co nejvíce vyhýbat.

Na černém trhu bylo ale těžší a těžší pořízení. Postupně přibývala nová konkurence – okupační vojáci, vracející se vojáci, vězni a vysídlenci. A dohromady se všichni, oběti i pachatelé, vítězové i poražení, potkávali na nelegální scéně černého trhu. Obchod to však nebyl vyrovnaný, protože jedna strana měla naprosto běžné zboží, které v dané chvíli mělo velkou hodnotu (máslo, benzín, mouka, alkohol), druhá strana za běžné zboží nabízela to nejhodnotnější, co momentálně dokázala sehnat.

Obchodovat s dolarem bylo nelegální a německá říšská marka byla nestabilní. S německou markou nechtěl nikdo obchodovat nejen kvůli nestabilitě, ale především kvůli očekávání měnové reformy. A tak se přešlo na cigarety. Cigarety se staly novou měnou, byly malé, daly se lehce dát do balíčku, přepravit, přepočítat.

Cigarety však měly i jiný význam. Jejich kouření totiž potlačovalo hlad. Okupační velmoci dokonce nutily Němce do pěstování tabáku, protože tím řešili dvě těžkosti jedním tahem – cigarety uklidnily hladovějící a zároveň oslabovaly černý trh. Plocha pro pěstování tabáku se během prvního poválečného roku zvětšila na 6000 % v porovnání se stavem před válkou.

Oficiální ekonomika

V Německu fungoval přídělový systém od roku 1939, ale Spojenci snížili příděl na 1550 kalorií za den. Zásobování nefungovalo vždy na sto procent, Němci si pak stěžovali, svalovali vinu na Spojence, i když jediné balíčky, které dostávali, byly právě od Spojenců. Běžnou konspirační teorií kolující mezi Němci bylo, že Spojenci chtějí Němce pomalu a postupně vyhladovět. Když se logistika zásobování ustálila, lidé si stěžovat přestali a stížnosti naprosto zmizely. Část si přestala stěžovat, když začaly přicházet CARE balíčky, jiní nejpozději při berlínské krizi, kdy Sověti zablokovali Západní Berlín, a západ zásoboval Berlín přes letecké mosty. Začátek studené války má tak v Německu naprosto jiný kontext, pro západní Němce se jedná o klíčový zlom, kdy začalo pozitivnější období. Němci totiž v kontextu soupeření západu a východu začali být bráni jako potřební spojenci a tím ustupovala snaha o odvetu a kompenzaci. Požadavky na reparace zmizely.

Klíčem k širokým změnám byla měnová reforma, kterou Spojenci naplánovali jako cestu, jak postavit Německo zpět na nohy. Hlavním zájmem nebyla jen podpora Německa, ale celé zničené Evropy. Hlavním cílem v Evropě bylo, aby země nespadly pod vliv Sovětského svazu. Kromě klasické měnové reformy, která zahrnovala novou marku, přišel i Marshallův plán. Německo obdrželo 1,4 miliardy dolarů. Jako jediný stát, který peníze obdržel, muselo Německo částku splatit, aby zde byla nerovnost a alespoň nějaký rozdíl mezi vítězi a poraženým ve druhé světové válce.

Až když proběhla měnová reforma, lidé přijímali zaměstnání a snažili se získat oficiální peníze. To byl zlom. I obchodníci začali vracet zboží na pulty svých obchodů, zemědělci začali prodávat na trzích. A najednou se šeptalo o zázraku, protože se zdálo, že ze dne na den je dostatek zboží a obchody jsou plné. Druhým zázrakem byl i skutečný restart, po měnové reformě totiž byli lidé skutečně na stejné startovní čáře. Každý dostal stejnou částku – 60 marek. Úspory bohatých byly naprosto brutálně znehodnoceny. Nyní měli všichni stejnou částku a stejnou příležitost.

Zdroj:

JÄHNER, Harald. Čas vlků: Německo a Němci 1945-1955. Přeložil Nina FOJTŮ. Edice N. V Praze: N Media, 2025. ISBN 9788088433682.