Článek
Politický kontext
Pro šedesátá léta v Československu bylo typické politické a společenské uvolnění v porovnání s předchozím desetiletím, kdy si komunisté přes věznění, vraždění a strach upevňovali svou moc. Uvolnění vyvrcholilo během roku 1968, kdy byl do čela komunistické strany postaven Alexandr Dubček. Byla zrušena cenzura, atmosféra se změnila. Diskutovalo se o dalších změnách, o další fázi demokratizace. Pokus o „socialismus s lidskou tváří“ byl ale ukončen v srpnu 1968 vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Útok byl následně legalizován československou vládou, z okupace se stala „bratrská pomoc“.
Znovuzavedena byla cenzura. Začaly probíhat nové čistky uvnitř strany. V lednu 1969 se upálil Jan Palach, především na protest proti apatii Čechů a Slováku, proti rezignaci lidí. Palacha následovali další. Nic se však neměnilo, rezignace prostoupila celou společností.
Hokej jako forma pomsty
V této atmosféře se má v Praze konat hokejové mistrovství světa. Vzhledem k invazi bylo ale pořadatelství změněno, přesněji českoslovenští komunisté se pořádání mistrovství světa vzdali, protože se obávali protestů. Své šance se chopilo Švédsko a mistrovství světa uspořádalo, českoslovenští hokejisté hráli své zápasy ve Stockholmu. Už jen tím získalo mistrovství světa na zajímavosti a napětí, švédská strana nechtěla žádný mezinárodní incident a například se snažila zařídit, aby se hokejové zápasy Československa se Sovětským svazem hrály bez diváků. Neúspěšně.
Druhou zajímavostí bylo, že jsme ve skupině hráli se Sovětským svazem. A to hned dvakrát. Hokejový tým Sovětského svazu byl mašinou na vítězství, legendární nepřekonatelný tým. Zároveň to pro malý československý národ byla jediná šance na odvetu za okupaci. A šlo o zápasy, které vešly do dějin. Dva pátky, dvě vítězství.
Mimochodem, šlo o velmi podobnou situaci jako zápasy maďarského týmu ve vodním pólu (tehdy maďarský národní sport) proti Sovětskému svazu po okupaci z roku 1956. Varšavská smlouva byla obranná aliance, která útočila jen na své vlastní členy.
První zápas. Celý svět, který mistroství světa sledoval, věděl, o co jde. Malý národ a okupant. I domácí švédští fanoušci při zápase Československa se Sovětským svazem pokřikovali „Dubček! Dubček!“. Národní tým vyhrál brankami Suchého a Černého 2 - 0. První vítězství. Českoslovenští hráči se domluvili, že soupeři po zápase nepodají ruce, čímž dají najevo svůj názor na okupaci. Po zápase tradičně zahrály hymny a Čechoslováci se otočili a odjeli. Trenér Pitner byl kvůli situaci dokonce vyslýchán, ale obstál s argumentem, že vítězové nejezdí podávat ruce, přijíždí poražení k vítězi. Režie přenosu okamžitě po konci utkání vysílání přerušila, proto televizní diváci o tento moment pohrdání přišli.
Druhý zápas
Před druhým zápasem se v kabině národního týmu objevil nápad na protest. Český znak na dresech, lev, měl mít korunu. Ale v časech komunistické totality měl nad sebou hvězdu. Pět hráčů si hvězdu na protest přelepilo. To by v tehdejší době mohlo být souzené jako trestný čin hanobení státního znaku.
V druhém utkání Československo vedlo 2 - 0 po první třetině, ale hráči Sovětského svazu vyrovnali v další části na 2 - 2. V poslední části dali Čechoslováci dva góly během dvou minut uprostřed třetiny, Sověti stihli jen snížit.
Československý tým měl velkou šanci na zlatou medaili, ale po (druhé) prohře se Švédském skončil až třetí. Zlato bral Sovětský svaz. Ale většině československých fanoušků na celkovém pořadí nezáleželo, šlo hlavně o ony dva pátky, kdy hráči porazili okupanta.
Protesty a začátek normalizace
Především po druhém vítězství nad Sovětským svazem se lidé začali spontánně scházet na náměstích, nejvíc lidí pochopitelně přišlo na pražské Václavské náměstí. Hokejové oslavy se ale přirozeně změnily ve vyjádření nenávisti směrem k okupantům.
Protesty se staly definitivním hřebíčkem do rakve československého pokusu o větší nezávislost. Protesty přerostly v násilí vůči státnímu majetku (soukromý majetek samozřejmě neexistoval…), často je přijímána verze, že vše vyprovokovali agenti StB, ale potvrzené to není. Nejznámější případ je Aeroflot, sovětská letecká kancelář na Václavském náměstí, jejíž výloha byla zničena.
Po těchto událostech Sovětských svaz okamžitě přišel s požadavkem na uklidnění situace, který ale měl podobu ultimáta, které by se dalo parafrázovat následujícím způsobem: Buď situaci uklidníte sami, nebo do ulic pošleme znovu tanky. O necelé tři týdny později rezignoval Dubček a na jeho místo prvního tajemníka strany nastoupil Gustav Husák. Normalizace mohla začít. Při následných čistkách bylo stovky tisíc lidí vyhozeno z práce a z KSČ.
Hokejové hrdiny se režim neodvážil potrestat.
Zdroje:
DENČEVOVÁ, Ivana Chmel, Chopili se hokejových oslav v roce 1969 výtržníci? Lidé se nebáli podpořit reformisty, říká historik. In: plus.rozhlas.cz (online). 25. 3. 2019, citováno 24. 5. 2024. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/chopili-se-hokejovych-oslav-v-roce-1969-vytrznici-lide-se-nebali-podporit-7799955
KADEŘÁBEK, Petr, SKALICKÝ, Jaroslav, Hokej jako roznětka. Vítězství nad Sověty přerostlo v demonstrace a následnou normalizaci. In: radiožurnál.rozhlas.cz (online). 28. 3. 2019, citováno 23. 5. 2024. Dostupné z: https://radiozurnal.rozhlas.cz/hokej-jako-roznetka-vitezstvi-nad-sovety-prerostlo-v-demonstrace-a-naslednou-7802916
