Článek
Některé věci je možná lepší „překousnout“ a neřešit, protože v opačném případě z toho může být pořádná polízanice. A když už se pouštět do nějakých výčitek směrem k drahé polovičce, tak pokud možno s citem. Ivan už to dnes moc dobře ví. „Měl jsem jedna alespoň trochu diplomaticky. Ale kdo mě zná, tak ví, že jsem často horká hlava. Mouše bych neublížil, ovšem emoce potřebuji dostat ven,“ vysvětloval sympatický vousáč. Jenže jeden z jeho výlevů ho stál manželství. Přesto, že primární chyba nebyla na jeho straně.
Vzájemně se podporovali
Manželství Ivana a Pavly sice mělo nějaké mráčky, ale nic zásadního, z čeho by se musely dělat jakékoli dramatické závěry. Prošly si celou řadou nepříjemných okamžiků, které je spojily. „Když mi zemřel otec, partnerka u mě stála za každou cenu. I v době, kdy se rodina rozhádala kvůli nejrůznějším věcem. Prostě věděla, že nejsem žádný zmetek a má rozhodnutí podporovala.“ On ji zase podržel, když musela skončit v práci. Nenutil ji, aby okamžitě někde nastoupila, dal jí čas na rozmyšlenou a na hledání vhodného zaměstnání.
Mezi svými přáteli byli jako pár oblíbení, čato vyráželi do společnosti a uměli se dobře bavit. Asi nikdo by tedy nečekal, že mezi nimi dojde k tak závažným věcem, že se nakonec rozvedou. Tím spíš, když se vzali teprve před necelými dvěma roky. Každý, kdo byl na jejich veselce věřil, že tenhle pár spolu zůstane navždy. Jenže člověk často míní a věci se mění. Ne vždy je to k lepšímu.
Vymyslel si milenku
I když se na první pohled nezdál, Ivan byl poměrně zásadový člověk. Byly věci, které by nikdy neudělal a nesnášel, když je někdo dělal jemu. Na vrcholu tohoto pomyslného žebříčku bylo respektování soukromí. „I když jsme byli manželé, nemohlo to nikdy znamenat, že nebudeme mít kousek pro sebe. Neříkám zrovna tajemstvím. Ale svůj prostor, do kterého si člověk může „zahrabat“, když se chce vyvztekat, něco si sám v sobě vyřešit apod. Já takhle měl svoji pracovnu, resp. její část v podobě skříňky a stolu,“ vzpomínal Ivan.
Jeho partnerka zase měla šatnu, kam on téměř nechodil a když už, tak by ho ani nenapadlo, aby tam hrabal a pátral. Když tedy Ivan zjistil, že Pavla už několikrát v jeho věcech cosi hledala, byl z toho dost roztrpčený. „Naznačoval jsem jí několikrát, že to vím, aby toho nechala. Buď nepochopila, nebo pochopit nechtěla. Tak jsem se rozhodl, že na ni políčím past. Vytvořil jsem několik dopisů, vypadalo to, že je psala žena. Zkrátka jsem v manželce vyprovokoval zdání, že mám milenku.“
Všechno bylo marné
Jakmile Pavla tyto dopisy našla, okamžitě udělala scénu, křičela, nadávala. Ivan zachoval klid tak dlouho, jak to šlo. Pak se začal smát a manželce všechno přiznal. Jestli si ale myslel, že je to vyřešené a oba to vezmou jako humor, tak se spletl. „Bylo to snad ještě horší. Vynadala mi, že jsem hnusák, když jí nevěřím a líčím na ní pasti a tak. Prostě hrozný. Nemohl jsem jí vysvětlit, že to byla ona, kdo mi lezl do věcí a pátral. Cokoli jsem řekl, jakýkoli argument otočila proti mně.“
Ivan nakonec odešel, doslova za sebou práskl dveřmi. Věřil, že za den, dva jeho manželka vychladne a všechno si v klidu vyříkají. Jenže to se nestalo, Pavla na něj opět útočila. „Řekl jsem jí, že jestli chce takto pokračovat, že se rozvedu. Řvala na mě, že to je jediné řešení a že už mě nechce nikdy vidět. Nečekal jsem to, ale nakonec jsme se opravdu rozvedli, jiné řešení nebylo.“
