Článek
Nikdy jsem neměl nic proti bezdomovcům, kteří se chovají slušně. Což není v Praze vždycky samozřejmost. Už jsem párkrát zažil, že jsem dostal sprostě vynadáno za to, že nemám dvacet korun „na autobus“. Anděl je v tomto směru vyhlášený. Byť je samozřejmě v metropoli celá řada míst, kde se muži a ženy bez domova scházejí, na tomto místě jsou možná ti nejdrzejší. Takže jsem se naučil tahle individua ignorovat a jít si svou cestou se sklopenou hlavou - přeci koho nevidím, ten „neexistuje“.
Není každý stejný
Jenže se ukázalo, že odsuzovat takto všechny, kteří mě osloví, je přinejmenším krátkozraké. Spěchal jsem do práce, ostatně jako téměř vždycky. Když pětkrát zamáčknete budíka, nic jiného vám pak ani nezbývá. Když se ke mě před obchodním centrem přitočil muž s tím, jestli bych neměl minutku, tak jsem ho dle svého zvyku „zneviditelnil“ svým pohledem do země. Nutno říct, že boty a část kalhot, které jsem spatřil zrakem sklopeným k zemi, nevzbuzovaly důvěru. Takže jsem si byl jistý - nezastavovat a mazat dál.
Napřed mě překvapilo, že mě dotyčný nepronásleduje. Nešel za mnou, aby ze mě vymámil pár korun na krabicové víno, nebo snad ještě něco horšího. Znejistěl jsem, když v tom se za mnou ozval slabý hlas - „prosím, počkejte“. Druhé překvapení, ten chlap fakt poprosil? Zastavil jsem se a otočil.
Otevřel mi oči
Stál tam starý, zlomený muž, který ale rozhodně neměl pohled bezdomovce. I jeho příběh byl jiný, navíc nechtěl peníze. Několik let neviděl dceru a rozhodl se, že ji v Praze navštíví. Jenomže ho hned na nádraží okradli a on u sebe neměl nic - mobil, peněženku ani adresu, kam jít. Strávil tak nic na ulici, což pro ně byl otřesný životní zážitek. Během noci navíc několikrát spadl, protože neviděl, kam šlape. Proto ty na první pohled otřesné boty a kalhoty, které však „jen“ utrpěly pod nánosem bláta.
Když mi tohle všechno dopovídal, byl jsem rudý až na uších, tolik, jsem se styděl. Nebudu si hrát na anděla, stále jsem spěchal do práce, takže hledat jeho rodinu nepřipadalo v úvahu. Co jsem ale udělat mohl bylo, že jsem mu dal peníze na autobus zpátky domů, koupil tepláky a našli jsme něco, čím si mohl otřít boty.
Tím pro mě mé „samaritánství“ skončilo, šel jsem si zase po svých. Na toho muže jsem su vzpomněl až o uplynulém víkendu, kdy drtivou část republiky bičují deště a mnoho míst čelí katastrofálním povodním. Ten chlápek mi dal velkou lekci, už nebudu a nejsem lhostejný. I když mi asi ještě bude trvat, abych to bral automaticky.
Zdroj: autorský článek
