Článek
Po smrti manželky před dvěma lety má pan David od Brna v životě velmi prázdno. Zůstalo mu jen několik málo přátel. „Jinak jsou po smrti. Byli jsme parta asi dvaceti lidí, dnes žijeme čtyři. Vlastně pět, ale Karel je dlouhodobě v nemocnici,“ vypočítává muž, do kterého by asi nikdo neřekl, že už mnoho let prožívá velké trápení. A dobře ví, že minulost nevrátí.
Hodně jsem chyboval, přiznává
Rád by se viděl s vnoučaty, má tři, dvě holky a jednoho kluka. „Dcera mi jasně řekla, že je nikdy neuvidím. Tvrdí mi, že bych je zkazil a mohlo by se stát, že ode mě odkoukají mé chyby. To mi říká ona. Já se moc snažil, abych jí dokázal, že to tak není, jenže si to nenechá vymluvit.“
Někdo by si mohl říct, že pan David je obětí dcery, která ho jen tak ze svého rozmaru odstřihla od rodiny. Úplně takto to ale není, což si uvědomuje i bývalý voják. „Ona má důvody mi nevěřit nebo se na mě dívat skrz prsty. V minulosti jsem dost chyboval a ona mi to nehodlá odpustit.“
Snad nezemřu sám
Bohužel se zdá, že jeho „prohřešky“ nebyly zrovna malé a souviseli s jeho prací za bývalého režimu. Pan David o tom nechce příliš mluvit, je na něm vidět, že se stydí. „Ta doba byla taková. Dělali jsme věci, na které dnes nikdo nemůže být pyšný. Já toho lituji, na rozdíl od lidí, kteří páchali mnohem horší skutky. Vím, že mě to neomlouvá, ale snad si kvůli tomu nezasloužím zemřít sám,“ usmívá se hořce.
Po několik minutách přeci jen řekne víc. „Byl jsem požádán, abych dohlédl na nějaké lidi. Splnil jsem to, jinak by má rodina neměla vše, co jsem pro ni chtěl. O některých lidech jsem řekl to, co soudruzi chtěli slyšet,“ přiznává pan David. Jinými slovy tak potvrdil, že za minulého režimu donášel na některé lidi. Pravdou je, že nebyl zdaleka jediný, kdo tak činil. Na druhou stranu to nijak nesnižuje jeho činy, byť je třeba brát ohled na dobu, ve které žil.
Všechno bude jednou jejich
Pokud člověk není „uvnitř“, nemá tedy přístup k detailnějším informacím, které už pan David sdělovat nechce, tak těžko soudit jak jeho, tak jeho dceru, která mu zřejmě nemůže odpustit. Je klidně možné, že její otec udal někoho, na kom jí záleželo. Pro blaho rodiny? Tak to tvrdí, ale je to pravda? Po bitvě je každý generál.
Jisté je, že pro starého muže je dnes velmi bolestivé, když nevídá poslední členy své rodiny, kteří mu ještě zbyli. „Dceru chápu, nenutím ji, aby mi padala kolem krku. Ale vnoučata, to je přeci něco jiného. Pochovat si je, cítit je. Založil jsem jim alespoň účet, už je tam hodně peněz a jednou to bude všechno jejich. Snad alespoň tak částečně odčiním to, co jsem dělal.“
