Článek
Vyrazila jsem do práce na kole. Vyjela jsem „na poslední chvíli“, takže jsem šlápla do pedálů a frčela. Co čert nechtěl, soused také vyrazil, ale na procházku se svým psem. Bárt je krásný a temperamentní bígl. A jak známo, bígl s radostí zvládá všechny úkoly odpovídající náplni práce honiče. Bárt, jakmile jsem okolo něho prosvištěla, na chvilku strnul, zpozorněl a už pelášil vedle kola. Kdyby měl pusu, řeknu, že se i radostně smál.
Páníček volal, křičel, ale kdepak Bárt. Jakoby mi říkal: „Vždyť se mnou jen chodí, kdy budu mít možnost se s někým tak pěkně proběhnout!“ Po chvilce jsem zastavila a domlouvám mu, ať se vrátí, že musím do práce. Bárt mě sice pozorně poslouchal, ale zároveň jakoby mi říkal, že ještě nemá dost. Přísahám, že snad na mě i šibalsky mrknul: „Tak prubnem ještě páníčka?“
„Dobře, Bárte,“ vzdychla jsem. „Jedeme.“
Nasedla jsem na kolo a šlápla. Bárt s nadšením zavrtěl ocáskem a pelášil nanovo se mnou. Po chvíli jsme přece jen zastavili. Bárt usoudil, že už toho bylo dost a ležérně přešel do vedlejšího příkopu. Dělal jako by nic. Čekal, až ho páníček s křikem a padajícími kalhotami dohoní a uváže na vodítko. A já opět nasedla na kolo a odjížděla do práce.
Bártík mi už nevěnoval pozornost. Úkol jsem splnila a on byl zase milým a přítulným kamarádem svého pána. Nicméně jsem užasla nad chytrostí našich zvířecích kamarádů. Koneckonců dobu, kterou jsem musela napracovat, jsem Bártovi odpustila. Kdo by odolal tak krásným a šibalským očím?
