Článek
Od prvního setkání s tchyní uplynulo několik týdnů a já se na něj snažila zapomenout. Pořád jsem ji omlouvala tím, že třeba jen měla špatnou náladu, že ji něco trápilo, že neměla svůj den. A když přišel Petr s tím, že sama máma navrhla, že bychom mohli strávit pár dnů na chatě, pokud budeme chtít, utvrdila jsem se v tom, že jsem nakonec měla pravdu. Neměla.
Rodiče odjíždějí, chata je volná
Tchyně s tchánem měli odjet k příbuzným, a tak měla být chata volná jen pro nás dva. Nedalo se v ní trvale bydlet, ale bylo v ní vše, aby tam člověk mohl pobýt – záchod, koupelna, voda, elektřina. Petrovi rodiče tam koneckonců trávili jinak téměř všechny pěkné letní dny. A když teď Petr přišel s tím, že tam můžeme být, dokonce se svolením tchyně, nebyl důvod toho nevyužít. Vzala jsem si na dva dny volno v práci a vyrazili jsme na prodloužený víkend.
Tchyně nás při příjezdu přišla přivítat, byla milá, samý úsměv. Že prý nám tam uklidila, převlékla postele, ať si to tam hezky užijeme, že oni se vrátí až za týden. Že by tedy byla krize zažehnána? Naopak, měla přijít větší.
Pobyt v přírodě pro dobití baterek
První den jsme si s Petrem užili naplno. Bylo krásné počasí, všechno se zdálo zalité sluncem. Večer jsme si opekli špekáčky a udělali pěkný večer. Druhý den ráno jsme poklidili a rozhodli se, že vyrazíme na výlet. Vrátili jsme se až večer, utahaní, ale spokojení. Šla jsem si dát sprchu, ale zaboha jsem nemohla najít noční košili. Prostě se ztratila. Ale to byl přeci nesmysl, do chaty se neměl jak kdo dostat. Nechápala jsem to, ale nakonec jsem to pustila z hlavy. Přeci si nebudeme kazit večer nějakou zašantročenou košilí.
Byla to malichernost k jinak dokonalým dnům. Pobyt v přírodě, klidu a o samotě jsme si užívali naplno.
Noční šramocení aneb Opravdu nás sleduje divoká zvěř
V noci jsem ale měla pocit, jak kdyby někdo chodil kolem chaty, dokonce se mi i zdálo, že nám někdo svítil baterkou do okna. Petra se mi podařilo vzbudit až po době, když se šel podívat ven, nic zvláštního neviděl. Asi prý to byla nějaká zvěř, přeci jsme v lese, tak to není nic neobvyklého. No, o tom, že tam je zvěř, jsem nepochybovala, ale že by mi nějaká srnka nebo divoké prase svítilo baterkou do okna, jsem pochybnosti měla. Petr usnul, já už nemohla zabrat, ale do rána se už nic zvláštního nedělo.
Další výlet a nemilé překvapení
Ráno jsme posnídali a vydali se na další výlet. Když jsme se však vrátili zpátky na chatu, čekalo nás dost zvláštní překvapení. U dveří stály dva pytle na odpadky, které jsme tam rozhodně nenechali. Když Petr jeden otevřel, zjistili jsme, že jsou v něm mé věci. Všechny moje věci, které jsem si na chatu přivezla, skončili ve dvou pytlích na odpadky. Včetně ztracené noční košile. Nechápala jsem, co to má znamenat, Petr ale tušil.
Okamžitě volal matce – a ano, bylo to tchynino dílo. Prý si nepřeje, aby taková pipenka, jako jsem já, obývala její chatu. Nakonec prý nikam neodjeli a když se přišla podívat na chatu a viděla, jaký je tam bordel, tak prý nebude akceptovat, aby tam někdo jako já byl.
Absolutní nepochopení situace
Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Vlastně jsem vůbec nepochopila, o co tam jde. A o jakém bordelu mluví. Nezůstal tam po nás ani špinavý hrníček od kafe, v chatě jsme ostatně moc nebyli, takže jsme tam ani nepořádek udělat nemohli. A co jsme ušpinili, jsme zase hned uklidili.
Petr se s mámou po telefonu chytil, zhádali se jako koně, a tak jsme se nakonec sbalili, já vzala „své“ dva pytle na odpadky a odjeli jsme. A bylo nám jasné, že to vše bude mít ještě dohru. Ale o té zase příště.
