Článek
Od té doby, co mi tchyně sbalila věci do pytlů na odpadky, uplynulo několik týdnů. Za celou tu dobu byl klid před bouří. Tchyně se neozvala a Petr striktně odmítal dělat jakýkoli krok. A tak jsme si v poklidu užívali náš vztah, zvládli jsme se k sobě sestěhovat a byli rádi, že se máme. Petr si akorát občas zatelefonoval s tátou, který se k situaci stavěl tak, že je prostě tchyně taková, ať si z toho nic neděláme. Když pak jednoho dne tchán zavolal a pozval nás na chatu s tím, že maminka jede s kamarádkou na výlet, využili jsme příležitosti a vydali se tchána navštívit. To jsme ale ještě netušili, že tchyniny prsty sahají dál, než jsme si mysleli.
Tchánovo přivítání bylo milé, něco ale nehrálo
Když jsme dorazili na chatu, tchán byl v dobré náladě. Trochu z nás opadl i stres, protože jsme s Petrem oba podvědomě cítili, že by za tím vším mohla být tchyně. A čekali jsme možnou přepadovku s tím, že tam bude taky, nebo že dorazí vzápětí. To se ale nestalo.
Dali jsme si kafe a obecně si povídali o životě. Nakonec přeci jen ale došlo na přetřes téma tchyně. Petr se snažil tátovi vysvětlit, že se máma takhle chovat nemůže. Ten jen krčil rameny, že ji přeci zná, že to nemyslí špatně, že je toho na ni moc… Prostě se ji neustále snažil omlouvat. Nakonec jsme došli k závěru, že nemá smysl to řešit, protože on to vidí jinak než my.
Když už jsme chystali k odjezdu, tchán najednou požádal Petra, jestli by nemohl naštípat nějaké dřevo. Že prý ho bolí poslední dny ruka, tak ji nechce namáhat. No, za celou dobu jsem si nevšimla, že by s rukou něco měl, ale pomoc tátovi Petr samozřejmě neodmítl.
Musíme si promluvit mezi čtyřma očima
Chtěla jsem jít Petrovi pomoct, ale tchán mi to rozmlouval, že venku fouká, tak ať se nenastydnu. Nakonec jsem tedy svolila a zůstala s ním v chatě. Pustila jsem se aspoň do mytí nádobí, když v tom ke mně najednou přišel, ať toho nechám, že se mnou potřebuje mluvit. Dodneška mám tu větu „s rukou nic nemám, ale potřeboval jsem si s tebou promluvit mezi čtyřma očima“ v živé paměti. Tehdy jsem se zarazila a vůbec nechápala, co by po mně mohl chtít.
Šla jsem si s ním tedy sednout ke stolu a čekala, co z něj vypadne. „Víš, není to o tom, že by tě maminka neměla ráda,“ začal. „Ale jsou jisté důvody, proč s tebou má problémy. A my teď potřebujeme, abys byla na naší straně.“ Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, protože jsem čekala nějakou ránu, něco hrozného, co se děje, že je třeba Petr vážně nemocný a neřekl mi o tom. Pravda však byla úplně jiná.
Spolupracuj s námi, jinak jsi skončila
Tchán mi začal vykládat o Petrově ex. Jaká to byla fajn holka a že s ní vždycky byla domluva. Hlavou mi v tu chvíli běhaly všechny ty věci, které o ní Petr vyprávěl – jak se věčně hádali, jak se ho snažila převychovat po všech směrech, aby z něj udělala domácího puťku, který bude jen nosit domů peníze a pak s ní koukat na seriály. Jak nikam nechtěla chodit, jak jen ležela u televize… A když mu jednoho dne řekla, že jestli nezačne poslouchat a chovat se tak, jak chce ona, tak že se s ním taky může rozejít, bouchl konečně do stolu a odešel. A už se „domů“ nevrátil.
A teď mi tu najednou tchán líčil, jak vlastně já můžu za to, že on tak skvělou ženskou opustil a jsem příčinou jejich rozchodu, což vůbec nebyla pravda. V době, kdy se rozešli, jsem Petra ještě vůbec neznala.
Začala jsem se proto bránit, ale on mi hned začal skákat do řeči, že už je to jedno, že to už řešit nebudou, že když se tak Petr rozhodl, je to jeho věc. Ale ode mě potřebují, abych spolupracovala. Zírala jsem na něj možná i s pusou otevřenou dokořán a pořád nechápala, co po mně chce.
Bylo to jednoduché – Petrova ex si s jeho rodiči náramně rozuměla a donášela jim o Petrovi vše. Co dělá, kolik vydělává, s kým se schází, za co utrácí… V podstatě ho před nimi svlékala donaha a oni měli dokonalý přehled, co jejich synáček dělá. A to samé se nyní chtělo po mně.
„To nemyslíte vážně, že ne?!“ vylétlo ze mě. Odpověď však byla striktní: „Je to na tobě, ale když nebudeš spolupracovat, tak jsi u nás skončila.“
Konec vztahu s tchánem
Ani nevím jak, ale vylétla jsem z chaty tak rychle, že jediné, co si pamatuju, jak za mnou třískly dveře. Běžela jsem za Petrem a nechápavě mu vše za tepla vysypala. To, co následovalo, se ani nedá řádně reprodukovat, ale rozhodně to nebyla příjemná hádka. Během těch pár minut, které mi přišly jako hodiny, si zvládli vyčíst vše, co šlo. Nakonec Petr třísknul dveřmi a odjeli jsme.
Po cestě mi Petr vysvětlil, že mu rodiče celý život do všeho mluvili a chtěli ho mít pod kontrolou. Netušil však, že se jim to dařilo, i když byl s Andreou. Znamenalo to pro něj jediné – že už chce mít od rodičů konečně klid. A tak se k nemluvení s tchyní přidalo i nemluvení s tchánem. Ale ne na dlouho. Tchyně si totiž vymyslela cestičky, jak se nám zase dostat pod kůži. Ale o tom zase příště.
