Článek
Když mi manžel Petr, tehdy ještě přítel, po třech měsících vztahu oznámil, že mě chce vzít na rodinnou chatu, srdce mi poskočilo radostí. Byl to pro mě signál, že to bere vážně. A že už jeho rodiče snad konečně překousli to, že není se svou ex. Sice ji nikdy dvakrát nemuseli, ale jejich rozchod nesli těžce.
Na grilovačku s prázdnou nepojedu
Na chatě bylo naplánované grilování. A jelikož u nás v rodině platí pravidlo, že na návštěvu se nikdy nechodí s prázdnýma rukama, hned jsem přemýšlela, co vezmu s sebou. Petr mi řekl, že je to zbytečné, ale že to nechá na mně. Tak jsem vyrazila do obchodu, koupila kus kvalitního masa, přidala jsem kvalitnější víno, ale nic předraženého. A ještě pár drobností, aby bylo co na zobání.
Cestou v autě jsem si říkala, že snad neudělám ostudu a že jsem připravená na všechno. Nebyla jsem.
První dojem skončil fiaskem
Když jsme dorazili na chatu, zamilovala jsem se do toho místa na první dobrou. Stála na samotě, v naprostém klidu, obklopená lesy. Nebyla to žádná luxusní chata, spíš taková dřevěnice, ale místo ji dělalo dokonalou. Petrův otec mi zamával už z dálky a vypadal mile. Jeho máma stála vedle něj, ramena lehce ztuhlá, ruce zkřížené. Už v tu chvíli jsem vycítila, že to možná nebude tak snadné.
„Dobrý den, moc mě těší,“ řekla jsem a podala jí tašku s nákupem. Vlastně ani nevím, jestli mě pozdravila, co si však pamatuju dokonale, bylo to, jak si posunula brýle na nose, nakoukla dovnitř a povytáhla obočí tak, že bylo jasné, že jsem šlápla vedle.
„No… to jste teda… nemusela,“ řekla.
Ale její hlas zněl spíš jako: Takhle to tady neděláme, holčičko.
Kritika ještě dřív, než se rozpálil gril
Než jsem stihla odpovědět, pokračovala:
„Já bych něco tak drahého nikdy nekoupila. To víte, my jsme zvyklí šetřit. Tady se utrácet nebude. My ani rohlík navíc nekoupíme.“
Rohlík. Slovo, které mě bude pronásledovat ještě dlouho. Petr se snažil situaci zlehčovat, ale jeho maminka byla zjevně v módu: První dojem rozhoduje. A ten se ti nepovedl.
Během následujících pár minut jsem pochopila, že celá taška s potravinami nebyla vnímána jako milá pozornost, ale jako projev drzosti.
Večeře plná štiplavých vět
Jak se rozhořel gril, rozhořela se i konverzace. Petrův táta se snažil ptát na práci, co mám ráda a tak. Ale po každé jeho otázce následoval komentář jeho ženy.
„Vy si kupujete takové maso i domů? No, to bychom se nedoplatili.“
„Takové víno pijete normálně? My pijeme obyčejné. Na tohle rozhodně nemáme.“
„Vy chodíte cvičit? To vám nestačí jít na procházku? Asi nevíte, co s penězi.“
Připadala jsem si jako podezřelý na výslechu. A každá má odpověď byla údajně dalším důkazem, že jsem „holčička žijící si na vysoké noze“.
Vnitřní monolog plný otazníků
Seděla jsem tam, ukrajovala si maso, které jsme nakonec grilovali především z mých zásob, jelikož ona připravila tři kousky – se mnou se asi jaksi nepočítalo – a říkala si, co jsem udělala špatně. Měla jsem přijet s prázdnou? Měla jsem koupit tvrdé rohlíky? Nebo jen přijet, říct dobrý den a sednout si do kouta?
Ale pak mi došlo, že to není o mase. Ani o víně. Ona si to o mně myslela už dávno předtím, než jsem vystoupila z auta. A já jsem jen nechtíc splnila její představu.
Závěr večera bez rozloučení
Když jsme konečně odjížděli, nešla se se mnou ani rozloučit. Jen kývla a ani se nezdvihla od láhve vína – mého vína, které mimochodem vypila úplně sama. Přítel se mi omlouval, že někdy taková prostě je. Já jen přikývla. Nechtěla jsem mu kazit náladu.
Ale uvnitř mě se míchalo zklamání, nejistota a obavy. A to jsem ještě netušila, že to zdaleka nebylo to nejhorší. Ale o tom zase příště.
