Článek
Tchynina oslava narozenin zanechala hořkou pachuť a vnesla do našeho vztahu řadu problémů. Poté, co jsme se vrátili z oslavy domů, na nás teprve vše dolehlo a postupně začalo působit.
Rodinné vztahy s tchyní se rozhodně nezlepší
Ráno prý bývá moudřejší večera, ale u nás to rozhodně neplatilo. Ostatně jsme toho moc nenaspali. V podstatě jsme pořád řešili chování a vztahy s tchyní. Čím hlouběji jsme však šli, tím více jsme tomu nerozuměli. A jediné, co mě napadalo jako „rozumné“ vysvětlení tohoto zvláštního manipulativního jednání, bylo emoční vydírání neboli cesta, jak donutit Petra, aby se vrátil ke své ex. A musím otevřeně přiznat, že jsem se i začala bát, aby Petr tomuto nátlaku nepodlehl.
Toxické vztahy v rodině se odrážejí i na nás
Den ode dne jsem totiž pozorovala, jak se Petr propadá do zvláštních stavů, v nichž se střídá zloba, vztek, zoufalství, nepochopení, odmítání… Z jinak klidného a relativně vyrovnaného chlapa, kterého jsem znala dosud, se stal chodící uzlíček nervů, u kterého nebylo jisté, kdy bouchne, kdy se psychicky složí, nebo kdy bude mít náladu pod psa. Nálady se u něj měnily lusknutím prstů a náš vztah začal být jako na houpačce. Snažila jsem se zachovat si určitý nadhled, ale samotnou mě postoj Petrových rodičů drtil – a o to víc, když se začal negativně odrážet i na našem vztahu.
Vydržet nad vodou a neutopit se
Ve skrytu duše jsem doufala, že vše nějak pomine a že se vše urovná. Kromě Petrových nálad jsem však bojovala i sama se sebou. Začala jsem pochybovat o tom, že někdy zapadnu do rodiny, že mě někdy přijmou, že bude někdy klid. Na druhou stranu jsem se snažila uklidňovat tím, že přeci nezáleží na tom, jestli mě přijme Petrova rodina, že nežiju s nimi, ale s ním. Jenže do tohoto zdánlivě uklidňujícího odůvodnění dopadaly Petrovy nálady. A já si připadala jako mezi mlýnskými koly.
Na jednu stranu jsem chápala Petrovo rozložení, kdy teprve ve svých 37 letech poznal pravou povahu své matky a začal si uvědomovat, jaká skutečně je. Začal se babrat v minulosti a otevírat oči nad tím, co tehdy záměrně nebo nevědomky neviděl. A ničilo ho to. A mě na druhou stranu ničila bezmoc, že mu nedokážu pomoc. A že nejsem sama dostatečně silná na to, abych bouchla do stolu a řekla dost. Jenže čeho vlastně dost? Dost vztahů s Petrovými rodiči? Nebo snad dost vztahu s Petrem? Mám být tedy já ta „rozumná“, která si sbalí svých pět švestek a půjde si sama svou cestou, aby se Petr mohl vrátit do starých kolejí? Ale on se do nich vracet nechce… Nebo mám jít za tchyní a tchánem a promluvit si s nimi? Nebo snad zajít za jeho ex? Nebo se na všechno vykašlat a nechat to přebolet?
Otázek mi hlavou běží snad milion, řešení však v danou chvíli nevidím. Jediné, co cítím, je pud sebezáchovy – tedy snažit se udržet se nad hladinou a neutopit se. Ale podaří se mi to?
