Článek
V rámci pracovních povinností jsem dostala příležitost napsat článek o službě dětem, které vyrůstají v sociálně vyloučených komunitách. Zadání zahrnovalo také ptát se pracovníků, co je pro ně na této práci nejtěžší a co je naopak těší.
Co je na práci se sociálně vyloučenými (nebo chcete-li neintegrovanými) dětmi nejtěžší? Přiznám se, že odpovědi jsem tak nějak předpokládala už dopředu: Jsou nevychované, hrubé, sprosté, neuctivé. Ničeho si neváží. Všechno ničí. Nárokují si. Dožadují se svých práv, ale neberou v potaz povinnosti. Dělají neplechu a jsou to prostě parchanti.
Pracovníci, které jsem oslovila, mi ale takové odpovědi nedali. Nikdo. Děti, se kterými pracují, se tak ve většině chovají, ale odpovědí na to, co je na práci s nimi nejtěžší, byla opakovaně a nezávisle na sobě LÍTOST a SOUCIT s dětmi:
„Přemýšlela jsem, co je pro mě těžké v této službě, a je to asi to, když vidím, v jaké životní situaci ty děti jsou. Nevybraly si tento život, kolikrát jsou zbité, unavené, hladové a nemilované, a to je pro mě nejtěžší.“
„Jako nejtěžší oblast ve službě sociálně vyloučeným dětem vnímám, když víme v jak náročném a nebezpečném prostředí děti vyrůstají a vidíme, jaký to má vliv na jejich vnímání světa, chování a budoucnost. Během služby často řešíme krizové situace, ve kterých děti reagují velmi nepřiměřeně a aplikují chování, které vidí ve svém okolí.“
Vyjadřuji zde vděčnost za lidi, kteří nevidí v těchto dětech jen ty „nevychované parchanty“, ale jsou ochotni a schopni podívat se za oponu tohoto chování. Pak asi zákonitě přijde lítost.
A co tyto pracovníky naopak těší? Je to radost a každý, i maličký posun dětí kupředu:
„Je krásné vidět, jak se děti do klubu těší, dlouho před začátkem čekají přede dveřmi a radují se z aktivit, které pro ně chystáme. Vidět, že děti jsou v naší službě rádi je pro mě zpětnou vazbou, že jsme na dobré cestě a předáváme dětem jasnou zprávu, že je možné žít jinak.“
„Naopak co mě těší je, když vidím, že se smějí, když hrajeme hry, když jsou šťastné, že si mohou zazpívat a zatančit a zažít přátelství. To je pro mě to nejkrásnější a nejvíc potěšující.“
Dítě je nesmírně křehká a zranitelná bytost. Narodí se úplně bezmocné a závislé na prostředí, do kterého přichází. Ať už ho toto prostředí miluje, chrání a vychovává, nebo ne. Máme u nás děti, které neumí pořádně mluvit, nemají hračky ani knížky, nemají vlastní postel, ale už znají projevy drogové závislosti, porno a horory.
Univerzální recept, jak těmto dětem pomoci, nikdo nemá. Jsou ale lidé, kteří upřímně hledají způsoby a cestu. Jsme vděčni za možnost zapojení do pracovních skupin a platforem, jako je třeba Spolu a včas – Platforma pro včasnou péči.
Ani my nemáme kouzelný recept na vyřešení trápení dětí ve vyloučených lokalitách. Hledáme cesty, jdeme po těch, které dávají smysl a přináší výsledky. Zaměřujeme se na včasnou péči – čím dříve se s dětmi (a potažmo s jejich rodiči) začne pracovat, tím lépe. Tím větší je šance na kompenzaci hendikepu, který děti mají ze svého přirozeného prostředí.
Vytváříme a dále zdokonalujeme projekt plánovaného rodičovství – pomáháme sociálně vyloučeným ženám/matkám, aby převzaly kontrolu nad svým životem i rodičovstvím – aby se osvobodily z vleku svých okolností a životních podmínek a převzaly kontrolu nad tím, kolik dětí chtějí mít, kolik jich zvládnou opatřit a vychovat. A nadále hledáme, spolupracujeme s partnery v ČR i v zahraničí, abychom byli schopni dětem co nejefektivněji pomoci žít svůj život, rozvinout a využít svůj potenciál a co možná nejvíc se osvobodit od zátěže, kterou si s sebou vláčejí takřka už od narození. Jsme vděčni za všechny partnery, kteří nás v tomto úsilí provázejí.
