Článek
V našich klubech často musíme řešit různé konflikty, hádky i posmívání. Mohlo by se zdát, že sociálně vyloučené děti z ubytoven, které zažívají předsudky a diskriminaci ze strany majority, budou tzv. držet při sobě, ale není to často tak. Před časem jsme pozvali do klubu pro školáky chlapce z jiné ubytovny, než ze které k nám děti v té době převážně chodily. Když jsme ho přivítali, vydal se za kluky do tělocvičny. Než však pracovnice vyndala ze skříně míč, byl chlapec na zemi. Někteří z těch, kdo chodili do klubu pravidelně, na něj okamžitě zaútočili. Tato situace se ještě několikrát opakovala.
Když jsme se útočníků ptali, proč chlapce napadají, zjistili jsme, že ani sami nevědí. Nemají vlastně důvod – naopak s chlapcem mají mnoho společného, je sice z jiné ubytovny, ale stejně bezútěšné. Všichni rádi hrají v tělocvičně fotbal. Proč se prali? Krčí rameny.
Často se s tím setkáváme – děti vlastně nemají skutečný důvod se napadat. Všem je lépe, když v tělocvičně hrají fotbal, nebo sedí kolem stolu u deskové hry. Když o tom mluvíme, reflektujeme různé konflikty a jejich následky, samy na to většinou přijdou. Bezmyšlenkovitě přebírají odbojný postoj od lidí, mezi kterými vyrůstají, různé nevraživosti mezi rodinami, skupinami. Odlišnosti druhých jsou signálem k posměchu, útoku.
Když se podíváme kolem sebe, do škol, do veřejného prostoru, na sociální sítě a diskuze, uvědomíme si, že to rozhodně není nějaká devíza sociálně vyloučených dětí. Spíše jsou v tom stejné jako ostatní. Napadání za odlišnosti ve vzhledu, za jiný názor. Když je někdo jiný, nesouhlasím s ním, je to signál k útoku.
Kde se to bere? Je to úplně zbytečné a bylo by nám bez toho lépe. Toto útočení na druhé, byť třeba jen slovní, může (spolu)způsobit obrovské trápení. Autor článku osobně zná 2 dívky, které v současné době bojují s poruchou příjmu potravy a úzkostí, přičemž na začátku byl posměch a napadání okolí kvůli vzhledu či schopnostem.
V dětských centrech TC se snažíme vést děti k tomu, že skutečnost, že někdo nepatří do mé skupiny, má ošuntělejší oblečení, je tlustý nebo třeba říká něco, s čím nesouhlasím, není důvod vystartovat k útoku. Nemusíme si ani uměle hrát na to, že jsme všichni kamarádi. Porozumění a přátelství se nedá nařídit nebo „dát do pravidel“. Je ještě jedna cesta, kterou se „můžeme vydat“ - dát si prostě pokoj.
„Nemusíš být s každým kamarád, nemusí se ti každý líbit, nemusí s tebou každý souhlasit. V tom případě se nemusíte prát ani si nadávat, ale můžete se prostě nechat na pokoji. Klub je dost velký pro oba.“
Používáme také různé formy motivace – body, za které lze získat odměny, a také vyloučení z klubu nebo zákaz. Snažíme se, aby si děti uvědomovaly, jaké chování vede k jakým následkům, a že posmívání, srovnávání a napadání druhých škodí všem a není projevem síly a převahy nad druhými, jak by se mohlo zdát. Člověk, který má zdravé sebevědomí, nepotřebuje útočit na druhé.
