Článek
U nás v Dětském centru Teen Challenge učíme děti jednat s pracovníky i sami mezi sebou slušně a s respektem. Když jedeme na výlet nebo jdeme třeba na výstavu, tak i s lidmi, které potkáváme. Někdy je to náročná práce - řada dětí vyrůstá v prostředí, kde je běžné na sebe křičet, sprostě si nadávat, nebo se i proklínat. Když je doma hodně sourozenců a přehlcení rodiče, často je křik a agrese jedinou cestou, jak si urvat kus pozornosti.
A tak se nám občas stalo, že nás při cestě tramvají řidič vyhodil. A my jsme byli rádi, i když příjemné to nebylo. Říkali jsme si, že je dobře, když děti udělají takovou zkušenost - nerespektuješ pravidla, chováš se bezohledně k lidem kolem sebe - přijde adekvátní reakce. Jeden ze základních principů, které platí v našich klubech a které děti učíme, je:
„Jednej s druhými tak, jak chceš, aby oni jednali s tebou.“
A také, jak se budeš chovat ty k druhým, tak se oni budou chovat k tobě:
„Paní učitelko, on na nás ten pán křičel a nadával nám!“
No jo, ale co jste mohli čekat, když jste mu plivali na sklo výlohy? Myslíte, že vám za to poděkuje?"
Vezmeme kbelík a hadr a jdeme se pánovi omluvit a okno umýt.
Také naše dospělé klienty vedeme k tomu, že křikem a sprostotou u nás ničeho nedosáhnou. Když je klient agresivní a je to možné, jednání ukončujeme, odkážeme ho např. na druhý den, „až vychladne“. Občas prostě nezbývá než říct, že pracovník má taky svoji lidskou důstojnost a nemusí a nebude takové jednání snášet.
Někdy ale klienti přijdou a vypráví nám své zkušenosti, že jinde to funguje právě naopak - paní hlasitě nadává v čekárně, sestra vyběhne z ordinace, napomene ji… ale vzápětí ji „bere na řadu“. Protestovat asi nemá moc cenu, pořadí přece určuje lékař.
Kdo řve na „pracáku“ nebo jiném úřadě, dostane, co chce, „aby byl od něj pokoj“.
Jedna paní nám naštvaně svěřovala, že by se nejradši vykašlala na to, aby stloukala poslední drobné na jízdenky, když sousedka z baráku na revizora zařve a hodí mu lístek s pokutou pod nohy a on mávne rukou a příště se jí vyhne.
Je to vlastně pochopitelné. Kdo by se chtěl trápit s lidmi, kteří křičí, jsou sprostí, útoční, nebo dokonce agresivní? Nástroje a pravomoci nejsou často dostatečné, a tak je potřeba to prostě „nějak uhrát“, nejlépe se takového člověka co nejrychleji zbavit. Naštvání či frustraci z těchto lidí si pak různí úředníci spíše vybijí na někom submisivním, nejistém či zmateném, koho mají tzv. v moci.
A tak někdy máme pocit, jestli neučíme děti v klubech něco, co je vlastně následně znevýhodňuje? Jsou sociálně vyloučení, spoustě věcem nerozumí, a ještě by si neměli zařvat?
Ale je to jen chvilkový pocit, vnímání určitého paradoxu. Ve společnosti, kde vítězí ten agresivnější, ten kdo „víc křičí“, není dobře nikomu. A tak budeme s dětmi i dospělými klienty dál jednat s respektem a zdvořile a k tomu stejnému vést i je.
