Článek
„Sociálně vyloučení chtějí žít z dávek a různé neziskovky jim radí, jak si to zařídit!“ Předsudek, který už asi každý někdy slyšel a mnozí mu věří. Nemůžeme tvrdit, že to tak nikdy není (předsudky vznikají na základě zkušeností, které jsou zevšeobecněny). Dlouholeté zkušenosti nám však ukazují, že mnohdy je to jinak. V rámci sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi se na nás obrací především ženy, které chtějí vytvořit lepší podmínky svým dětem či se stát samostatnější. Největší „bolestí“ bývá otázka bydlení a právě práce.
Přišla k nám paní – má jedno dítě, které je již odrostlé a chodí do školy, a tak hledá práci. Chtěla by pracovat legálně, ne načerno, mít pracovní smlouvu. Má zájem o práci typu úklid nebo pomocná síla v kuchyni, jako většina sociálně vyloučených žen, kterým se nedostalo vzdělání. V kuchyni má ale zkušenosti a vyzná se ve všem, co je třeba. Pracovnice zavolala na vhodný inzerát – chtěla klientku podpořit, dát jí dobré doporučení – již s ní nějakou dobu spolupracujeme a jeví se spolehlivá, motivovaná. Zasvěceně mluví o tom, které nádobí se smí dát do myčky a které ne, co se jak krájí, jakým nožem a za jakých hygienických opatření.
Nic z toho však člověka na druhé straně telefonu nezajímá. Chvilku je ticho, načež se ozve otázka: „Víte … zeptám se vás na rovinu: je paní romského původu? Jestli jo, tak to nic, my Romy nebereme.“
Jindy stačí, když v telefonu zazní „typicky znějící“ příjmení a nabídka práce rázem není aktuální. Situace se stále opakuje. „Víte co, zkuste na další inzerát zajít osobně. Když vás uvidí, budou s vámi mluvit, je větší šance, že vás budou posuzovat osobně,“ doporučuje nakonec pracovnice klientce.
Tato paní zatím práci stále hledá. Ale nedávno se to přece podařilo jiné klientce – podle slov pracovnice je „taková světlejší, není to na ní moc poznat“ (k jakému etniku náleží).
Když se někde ocitnete u diskuze o problému sociálního vyloučení, vždycky tam zazní, že sociálně vyloučení nemají „žít z dávek“, ale mají pracovat. K tomu ale musí mít nejen snahu, ale také dostat šanci. Pokud ti problematičtí budou nahlíženi jako „výkladní skříň“, podle které budou posuzováni všichni, nebudou pracovat ani ti, kteří chtějí. Budeme se točit v začarovaném kruhu.
Bohužel předsudky fungují a škodí co je svět světem, a neplatí to zdaleka jen pro sociálně vyloučené. Kéž bychom žili ve světě, kde člověk dostane šanci sám za sebe a podle toho, jak s ní naloží, je taky hodnocen. Nikoliv podle toho, k jaké sociální skupině patří.
P.S.: V článku popisujeme naše časté zkušenosti, se kterými zápolíme, ale netvrdíme, že to tak funguje vždy a všude. Díky za každého zaměstnavatele, který neodmítne zájemce o práci na základě předsudků, ale alespoň mu dá šanci v podobě osobního pohovoru.
