Článek
První dny trápení
Začalo to nenápadně. Nejprve jen občasné bodnutí v pravé straně čelisti, kterému jsem nevěnovala pozornost. Myslela jsem si, že to přejde samo. Jenže bolest sílila a během několika dní se změnila v nesnesitelnou. Bylo mi jasné, že musím najít zubaře, jenže v tom přišla první rána. Všude, kam jsem zavolala, měli plno. Někteří nabízeli volný termín až za dva měsíce a jiní mi ani nezvedli telefon.
Zoufalé hledání pomoci
Každý den jsem obvolávala ordinace v okolí a doufala, že se někde uvolní místo. Do toho jsem chodila do práce s nateklou tváří, a když jsem se snažila soustředit, bolela mě hlava i ucho. Lidé kolem mě říkali, ať zkusím pohotovost, ale tam jsem slyšela, že se čeká i několik hodin a výsledek je nejistý. Byla jsem v pasti a začínala jsem mít strach, že skončím s ještě většími komplikacemi.
Cesta do vedlejšího města
Po dlouhých dnech se stal malý zázrak. Jedna ordinace v městě vzdáleném 30 kilometrů mi nabídla, že mě vezmou mezi objednanými pacienty. Byla jsem tak šťastná, že jsem se okamžitě sebrala a vyrazila. V čekárně jsem byla sice víc než hodinu, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Stačilo mi vědět, že už brzy přijdu na řadu a někdo se na můj zub podívá.
Šokující částka
Doktor mě přijal klidně, podíval se na rentgen a řekl, že se jedná o hluboký kaz, který už zasáhl nerv. Na okamžik jsem si oddychla, protože jsem věděla, že konečně dostanu pomoc. Jenže pak mi oznámil cenu zákroku: 3800 korun. V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Částka byla tak vysoká, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem slyšela správně. Měla jsem pocit, že se mi podlomila kolena. Samotná bolest zubu se mi na okamžik zdála snesitelnější než ten finanční šok.
Bez možnosti volby
Nebyla jsem připravená na to, že budu muset dát tolik peněz jen za to, abych mohla normálně jíst a spát. Jenže na výběr jsem neměla. Zubař čekal na mé rozhodnutí a já věděla, že pokud teď odejdu, budu hledat další týdny. Přestože jsem měla slzy v očích, souhlasila jsem a podepsala papír. V hlavě mi běželo jediné: kdybych byla přijata hned na začátku někde jinde, možná by zákrok nestál tolik.
Tichá cesta domů
Když jsem pak odcházela z ordinace, v puse jsem cítila necitlivost od injekce a v peněžence prázdno. Venku už byla tma a já šla po chodníku s pocitem, že i když jsem konečně bez bolesti, stejně jsem prohrála.
