Článek
Taky jsem pracovala. A víc než spousta z mladých
Stalo se mi to už vícekrát. Odpoledne jedu z města, tramvaj úplně plná lidi. Většina kouká do telefonů a má zacpané uši hlasitou hudbou. Když si někdy dovolí senior poprosit o uvolnění místa, není bohužel výjimečné, že mladí reagují podrážděně a v krajním případě i utrousí nějakou tu peprnou poznámku o tom, že narozdíl od důchodců jedou z práce, kde se nadřeli.
Ano, já vím, že po celém dni v práci toho má často člověk plné zuby, ale uvědomují si vůbec, že já jsem takto pracovala 35 let? Dělala jsem ve výrobě, v mateřské škole i v korporátu a nikdy jsem se neflákala. K tomu jsem vychovala dvě děti, starala se několik let o nemocného manžela a dnes mám stát v tramvaji, protože nějaký manažer z kanceláře je unavený po 8 hodinách sezení u počítače? Tak to teda ne!
Já bych ve stoje vydržela, ale kde je nějaká úcta?
Nejvíc mě na tom celém mrzí pointa. Já bych těch 10 minut na nohách (narozdíl od nich) bez problémů vydržela, ale cítím se, že na své místo v tramvaji mám nárok. Ano, mám sice jízdenku se slevou, ale platím si své místo stejně jako kdokoliv jiný. Trocha úcty ke staří navíc, by pak neuškodila.
Jednou budete ve stejné pozici
Jednou totiž i tito lidé budou v naší pozici seniorů a jsem velmi zvědavá, jestli potom budou mít stejné názory. Je smutné, že člověk zkrátka přemýšlí jen nad tím, co se ho týká dnes, ale nevidí do budoucnosti. Vždyť i dnešní mladí mají starší rodiče nebo prarodiče. To by jim po cestě od doktora řekli, že nemají nárok na pohodlné sezení, protože oni jedou z práce a nechali by je stát? Vlastně bych se tomu asi ani nedivila.
Dotáhli jsme to tak daleko, že jediným řešením by asi bylo, kdyby senioři měli pevně vyhrazená místa. A to je k zamyšlení.
