Článek
Obyčejný nákup
Bylo to v úterý odpoledne. Potřebovala jsem nakoupit na pár dní dopředu, tak jsem vzala svoji starou kabelku a vydala se do obchodního domu. Po letech už tam všechno znám, chodím mezi regály pomalu, vybírám pečlivě. Vzala jsem chleba, trochu sýra, pytlík mandarinek, pár rohlíků a krabičku čaje. U pokladny jsem zaplatila kartou, vzala účtenku a zamířila k východu.
Byla jsem už skoro venku, když mě najednou oslovil mladý muž v uniformě. Poprosil mě, abych šla s ním, že prý jen „krátká kontrola“. Nechápala jsem vůbec nic, ale nechtěla jsem dělat scény.
Nechtěná prohlídka
Dovedli mě do malé místnosti vedle pokladen, kde už čekal druhý, o něco starší kolega. Posadili mě na židli a jeden z nich mi řekl, že prý někdo viděl, jak si něco schovávám do kabelky. Zůstala jsem sedět jako opařená. Já, která celý život pracovala, platila daně, starala se o rodinu a nikdy v životě si nevzala ani rohlík navíc, teď tu sedím a dva mladí kluci na mě koukají jako na zlodějku.
Otevřela jsem kabelku a položila ji před ně. Začali se v ní přehrabovat, tahali ven kapesníky, peněženku, klíče, starý obal na brýle. Zkontrolovali i všechny kapsičky a nakonec sáhli do té vnitřní, kde mám doklady. Vytáhli z ní občanku, jako by čekali, že pod ní objeví schované zboží.
Občanka rozhodla
Ten mladší otevřel občanku a chvíli ji zkoumal. Pak se zarazil a přejel očima na mě. V té chvíli se sklonil k tomu staršímu a zašeptal mu něco do ucha. Oba najednou ztichli. Všimla jsem si, že se mladší začal ošívat a dokonce trochu zrudnul. Vrátil mi občanku a najednou úplně změnil tón.
„Omlouváme se, paní. To byla asi mýlka. Děkujeme za spolupráci.“
V tu chvíli mi došlo, že jim padl do oka můj rok narození. Že si teprve teď uvědomili, že sedí proti nim žena, která by mohla být jejich babička. Že nebylo úplně v pořádku mě takhle podezřívat kvůli kabelce a tomu, že jsem se pomalu přehrabovala mezi věcmi.
Trapné ticho
Vzala jsem si své věci zpátky, zavřela kabelku a beze slova odešla. Když jsem procházela kolem nich, dívali se raději jinam. Jakmile jsem vyšla ven, zastavila jsem se a opřela se o zídku. Cítila jsem směs úlevy a hněvu. Bylo mi do breku.
Doma jsem si sedla ke stolu a chvíli zírala na kabelku. Nešlo mi z hlavy, jak snadno mě odsoudili, aniž by věděli, kdo jsem. Přitom jim stačilo podívat se na tu občanku rovnou a nemuseli mě takhle zesměšnit před sebou i před lidmi, kteří to kolem slyšeli. Možná už tam nakupovat nebudu. Ne kvůli tomu, že se omluvili až na poslední chvíli, ale kvůli tomu pocitu, který ve mně zůstal.
