Článek
Vedlejší stůl a velká pusa
Seděla jsem v malebné restauraci pár metrů od moře. Slunce už trochu polevilo, vánkem se nesla vůně grilovaných ryb a já si dopřávala sklenku vína. Vedle mě si sedli čtyři Češi, podle řeči z Moravy. Hned po příchodu si poručili pivo, něco málo k jídlu a začali si nahlas komentovat všechno kolem. Ne v duchu běžné konverzace, ale tónem, který by se víc hodil do hospody u silnice než na dovolenou mezi ostatní lidi.
„Tady to pivo chutná jak vyčpělý patok“
Jakmile jim číšník přinesl pití, ozval se muž středního věku, že je to nejhorší pivo, co kdy pil. Ostatní se přidali. Kritizovali všechno. Že to nemá pěnu, že je teplé, že obsluha je pomalá a že Chorvati jen berou peníze a nic pořádného nedají. Mluvili nahlas, přes stoly, jako by to bylo jejich území. Jedna z žen si dokonce dělala legraci z číšníkova přízvuku, a všichni se tomu smáli. Byli si jistí, že je nikdo nepochopí. Jen já u vedlejšího stolu jsem se kroutila trapností.
Ten pohled nezapomenu
Když jim přinesli účet, číšník položil bloček na stůl, lehce se usmál a plynulou češtinou pronesl: „Doufám, že pivo dneska chutnalo lépe než včera.“ V tu chvíli se u stolu rozhostilo absolutní ticho. Ani jeden z nich neřekl ani slovo. Všichni zrudli, podívali se po sobě, zaplatili a doslova utekli. Já se jen usmála a číšník mi po chvilce vysvětlil, že několik let studoval v Česku.
Otevřelo mi to oči
Do té doby jsem si taky myslela, že čeština je v zahraničí něco jako tajná řeč. Od té chvíle jsem opatrnější. Lidé často podceňují, že naše země jsou si blízké nejen geograficky, ale i kulturně a jazykově. A hlavně slušnost a úcta nejsou určené jen pro domov. Pokud je nemáme s sebou i na dovolené, vracíme se domů o dost chudší.
