Článek
Nastupuji do autobusu
Bylo chladné ráno a já jela do města k lékaři. Cestou jsem přemýšlela, jestli to stihnu, protože autobus byl už u zastávky a já musela trochu popoběhnout. Naskočila jsem zadýchaná a hned jsem se postavila k řidiči. Měla jsem připravenou hotovost a chtěla jsem si koupit jízdenku se slevou pro seniory, na kterou mám už nějaký čas nárok. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo vyvolat nějakou scénu.
Nepříjemná reakce řidiče
Když jsem řekla, že chci jízdenku pro seniory, řidič se na mě podíval, jako bych ho urazila. Zvedl obočí a nahlas, aby to slyšel celý autobus, řekl: „Vy že jste seniorka? To snad nemyslíte vážně.“ V tu chvíli mi zrudly tváře. Lidé kolem se začali otáčet a někteří se pousmáli. Pro mě to ale nebylo vůbec vtipné. Cítila jsem se ponížená a nejradši bych v tu chvíli vystoupila.
Pohledy cestujících
Nejhorší bylo, že reakce řidiče vyprovokovala další cestující. Někteří se usmívali, jiní mě sjížděli pohledem, jako kdyby chtěli posoudit, jestli už na tu slevu opravdu vypadám. Já sama vím, že se snažím o sebe pečovat a možná nevypadám na svůj věk, ale to přece není důvod, aby se mnou někdo jednal takhle. Stála jsem tam, ruce se mi třásly a já čekala, až mi konečně tu jízdenku vytiskne.
Moje reakce
Musela jsem se nadechnout a tiše mu zopakovala, že jsem opravdu seniorka a mám na jízdenku nárok. Řidič se ušklíbl, něco zamumlal a nakonec mi jízdenku prodal. Přesto ale jeho tón a chování ve mně zůstaly jako trn. Bylo to, jako by mi před všemi naznačil, že jsem lhářka. Nebyl to jen trapas, bylo to zpochybnění mé důstojnosti.
Cesta plná napětí
Celou cestu jsem seděla u okna a snažila se nedívat kolem. Připadala jsem si, jako kdybych udělala něco špatného. Přitom jsem jen chtěla využít slevu, na kterou mám nárok stejně jako všichni ostatní senioři. V hlavě se mi honily různé myšlenky. Možná se řidič jen špatně vyspal, možná měl pocit, že vypadám mladší, ale to přece neomlouvá, že mě takto veřejně shodil.
Po příjezdu do města
Když jsme dorazili do města, vystoupila jsem a snažila se nadechnout čerstvého vzduchu. Pocit trapnosti ale neodezněl. Měla jsem chuť se rozbrečet, ale zároveň jsem cítila vztek. Nikdo nemá právo zpochybňovat můj věk nebo se mi posmívat. Nejde jen o peníze za jízdenku, jde o respekt. Člověk se necítí starý, dokud mu to někdo nepřipomene podobným způsobem.
Dlouho jsem na to myslela
Je zvláštní, jak taková maličkost dokáže člověku zkazit den. Celou dobu u lékaře jsem se nemohla soustředit. Místo toho se mi vybavovaly pohledy lidí z autobusu a slova řidiče. Cítila jsem se bezmocně, protože jsem neměla sílu mu říct něco ostřejšího. Možná bych příště měla. Možná by pomohlo, kdyby i ostatní cestující řekli, že to nebylo vhodné. Ale všichni mlčeli a já zůstala sama.
Jak to vnímám dnes
Od té chvíle už uběhlo pár dní a pořád se k tomu vracím. Vždycky jsem si říkala, že stárnutí přijmu s nadhledem. Jenže když vás někdo takto shodí, začne vám to hlodat v hlavě. Zpochybní to vaši jistotu a připomene vám, že už opravdu patříte mezi seniory, i když se uvnitř cítíte pořád stejně.
Poslední myšlenka
Dnes už se autobusem svezu znovu bez problémů, ale pokaždé, když podávám peníze řidiči, mi v hlavě bleskne ten nepříjemný okamžik. Možná jednou zapomenu, ale zatím to ve mně pořád zůstává jako malá jizva, kterou nevidí nikdo jiný než já.
