Článek
Nečekané oslovení
Byl teplý podvečer a já šla z práce přes centrum. Zastavila jsem se na rohu, kde jsem čekala na zelenou. Vedle mě se objevil muž s batohem, typ turisty nebo dělníka, co si chtěl něco ověřit v mobilu. Oslovil mě anglicky, ale mluvil tak rychle a nejasně, že jsem nerozuměla. Poprosila jsem ho, ať to zopakuje, jenže on protočil oči a zasmál se takovým tím povýšeným smíchem, který člověka okamžitě znejistí.
Posměch, který jsem nečekala
„No English, really?“ řekl s výrazem, jako by mluvil s někým úplně primitivním. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Kolem nás stáli lidé, a i když si nás asi nikdo nevšímal, cítila jsem se trapně. Cizinec se otočil k jednomu kolemjdoucímu a s posměšným tónem dodal, že „v téhle zemi nikdo neumí anglicky“. Bylo to hloupé, ale bolelo to. V duchu jsem si říkala, že je to jen jeden z těch typů, co si potřebují dokazovat nadřazenost.
Přízvuk, který ho prozradil
Když jsem se trochu vzpamatovala, začala jsem ho poslouchat pozorněji. Jeho angličtina měla tvrdý přízvuk, jaký mívají lidé z východu, z postsovětských zemí. Bylo to slyšet na každé větě, na každém slově. A tehdy mi to došlo. Ten člověk tu není žádný rodilý mluvčí. Jen si hraje na světáka a dává najevo, že se cítí nad věcí.
Rozhovor, který se otočil
Podívala jsem se na něj a s klidem jsem spustila plynulou ruštinou. Zeptala jsem se ho, odkud je a jestli se nedomluví radši takhle, když mu to zní přirozeněji. V tu chvíli ztuhl. V očích měl překvapení, ale i něco jako rozpaky. Chvíli mlčel, pak se začal smát, ale úplně jinak než předtím. Řekl, že je z Běloruska a že ho nenapadlo, že tady někdo bude rusky mluvit tak dobře.
Změna tónu
Jeho povýšenost se vytratila během několika vteřin. Místo urážek začal mluvit tiše a omluvil se za své chování. Říkal, že měl špatný den, že se mu nedaří najít práci a že mu ujelo metro. Všechno to z něj spadlo, jako by jen potřeboval, aby se na něj někdo podíval bez předsudků. Nakonec se mě zeptal, jak se dostane na Florenc. Ukázala jsem mu cestu a on mi poděkoval, tentokrát upřímně a se sklopeným pohledem.
Ticho po odchodu
Když odešel, stála jsem chvíli na místě a přemýšlela o tom, jak málo stačí, aby se člověk změnil. Stačí ho překvapit, zlomit jeho jistotu, ukázat mu, že svět není jen o tom, kdo mluví nejlépe anglicky. Bylo to zvláštní vítězství, které mě nepotřebovalo těšit. Jen jsem měla dobrý pocit, že jsem si zachovala důstojnost a klid, zatímco on ztratil masku, kterou si sám nasadil.
