Článek
Naše středy měly vlastní řeč
Narodila jsem se v Brně, ale moje matka pocházela z Kyjeva. V její rodině se doma mluvilo ukrajinsky, a když se přestěhovala do Česka, používala tento jazyk i se mnou. Čeština je jazyk, ve kterém pracuji a vyřizuji celý život. Ukrajinština je pro mě spojená s ukolébavkami, recepty a větami, které jsem slýchala od babičky. Když se narodil vnuk Adam, začala jsem na něj občas mluvit stejně. Dcera Klára proti tomu dlouho nic neměla. Dokonce se smála, že její tříletý syn umí pojmenovat zeleninu dvěma způsoby.
Každou středu a pátek jsem Adama vyzvedávala ze školky. Klára se zetěm tak mohli zůstat déle v práci a nemuseli platit odpolední hlídání. Doma jsme četli české knížky, ale při vaření nebo cestou na hřiště jsem přecházela do ukrajinštiny. Adam mi odpovídal většinou česky. Některé výrazy si oblíbil, protože mu zněly legračně, jiné používal jen se mnou. Klára je znala také, jen je od puberty téměř nepoužívala. Nebyla to výuka ani politické prohlášení. Byl to náš běžný způsob, jak spolu být.
Poznámka v šatně změnila pravidla
Jednoho pátku Adam u lavičky hledal čepici a ukrajinsky mě požádal, abych počkala. Vedle stál otec jiné holčičky. Zeptal se, jestli je nutné, abych na české dítě mluvila ukrajinsky, a dodal, že toho ve školce slyší už dost. Odpověděla jsem, že je to jazyk části naší rodiny, a odešla. Kláře jsem o rozhovoru neřekla, protože jsem nechtěla z jedné nepříjemné věty dělat větší událost.
Muž jí však napsal do rodičovské skupiny. Klára mi večer zavolala rozrušená. Nechtěla slyšet, co přesně se stalo. Řekla, že Adam začal opakovat ukrajinská slova před dětmi a ona nechce, aby kvůli tomu byl ve školce terčem posměchu. Od dalšího týdne na něj mám mluvit výhradně česky. Navrhla jsem, že si o tom nejprve sedneme bez Adama a ujasníme si, čeho se opravdu bojí. Ona chtěla okamžitý slib. Když jsem odpověděla, že svůj vztah s vnukem nebudu stavět na předstírání, oznámila mi, že ho tedy nesmím vyzvedávat ani hlídat.
Dvě volná odpoledne najednou nebyla pomoc
První týden si Klára se zetěm rozdělili práci. Druhý týden si zaplatili studentku. Pak mi dcera poslala tabulku s částkou, kterou je nové hlídání stojí, jako by šlo o účet za moji tvrdohlavost. Připomněla mi také, kolikrát mi během roku pomohla s počítačem a odvezla mě autem. Najednou jsme obě začaly počítat služby, které dřív patřily k rodině. Nabídla mi kompromis: ukrajinsky mohu mluvit u sebe doma, ale ne cestou ze školky, na hřišti ani před jejich známými. Odmítla jsem. Nechtěla jsem kontrolovat každou větu podle toho, kdo stojí poblíž.
Adam mi mezitím volal z dceřina telefonu. Klára během hovoru seděla vedle něj a připomínala mu, aby odpovídal česky. Po třetím takovém telefonátu jsem jí řekla, že se do hlídání vrátím jen tehdy, pokud přestane používat kontakt s vnukem jako nástroj k řízení mé řeči. Zlobila se, že z ní dělám špatnou matku. Já jsem ji za špatnou nepovažovala. Viděla jsem, že se bojí odsuzování ostatních, jen ten strach přesunula na mě.
Dvojí pravidlo uslyšela u vlastního stolu
Zlom přišel na narozeninách zetě. Jeho otec je Slovák a s Adamem celý večer mluvil slovensky. Když vnuk nerozuměl, větu zopakoval česky. Nikomu to nepřipadalo zvláštní. Adam pak u dortu řekl ukrajinské slovo, které ode mě znal, a Klára ho okamžitě opravila. Zůstalo ticho. Zeťův otec se jí zeptal, proč je jedna část rodinné řeči vítaná a druhá zakázaná.
Klára nejprve opakovala, že situace není stejná. Pak ale přiznala, že ji netrápí Adamova schopnost rozlišit jazyky. Stydí se před ostatními rodiči a bojí se, že bude muset vysvětlovat původ mé rodiny. To jsem konečně dokázala pochopit, i když jsem s jejím řešením nesouhlasila. Domluvily jsme se, že případné poznámky ostatních rodičů budeme řešit mezi sebou, ne zákazem Adamovy ukrajinštiny.
Hlídám méně a jinak než dřív
Po měsíci jsem začala Adama znovu vyzvedávat, ale jen ve středu. Pátky si Klára dál platí studentku. Nechala jsem to tak schválně. Dva roky moje pomoc působila jako samozřejmá součást jejich rozvrhu a zákaz přišel bez jediné otázky. Potřebovala jsem, aby naše nová dohoda nebyla postavená na tom, že kdykoli ustoupím, protože mě chtějí jako bezplatné hlídání.
S Adamem mluvím česky i ukrajinsky podle toho, co nám přijde přirozené. Když se někdo zeptá, řeknu prostě, že část rodiny tímto jazykem mluví. Klára se při tom stále někdy napne, ale už mě neopravuje. Náš vztah není stejný jako před sporem. Je opatrnější a méně pohodlný. Ve středu však Adam cestou ze školky znovu vybírá, kterou pohádku chce slyšet, a já už nemusím před otevřením knížky kontrolovat, kdo stojí vedle nás.
