Článek
Ranní pohledy plné posměchu
Bylo to obyčejné úterní ráno. Oblékla jsem si svou červenou sukni, lehký kabátek a obula lodičky. Venku ještě chladno, ale slunce už svítilo. Vyšla jsem z domu a u vchodu mě přivítal hluk sbíječek a pískání. Skupinka mladých dělníků opřených o lopaty se na mě dívala a jeden z nich nahlas pronesl: „Teda, paní, v tomhle jdete do práce? To máte dneska nějakou přehlídku?“ Ostatní se začali pochechtávat.
Zastavila jsem se
Zarazilo mě to. Nejsem z těch, kdo by se tvářil, že neslyší. Už jsem měla dost let na to, abych si nenechala nic líbit. Otočila jsem se k nim čelem, kabelku jsem si přehodila do druhé ruky a pomalu k nim došla. Přestali se smát a čekali, co řeknu.
Malá lekce sebeúcty
Podívala jsem se na toho nejhlasitějšího, vysokého kluka s čepicí dozadu, a řekla jsem: „Ano, v tomhle jdu do práce. Tam, kde vedu stovku lidí, kde rozhoduju o rozpočtech větších, než vy vyděláte za celý rok, a kde se na lidi neřve přes ulici.“ V tu chvíli jsem viděla, jak mu ztuhnul úsměv. Pokračovala jsem klidně dál: „A jestli si myslíte, že sukni nosí ženská jen proto, aby se měla komu líbit, tak si ještě hodně budete muset od života odžít.“
Ticho za zády
Když jsem se otočila a vykročila zpět na chodník, nikdo se už nesmál. Cítila jsem jejich pohledy v zádech, ale žádný další komentář už nepřišel. Výtah v domě mi připadal tišší než obvykle. V zrcadle na dveřích jsem se na sebe podívala a trochu se usmála.
Vítězství, které zůstalo moje
V práci jsem pak měla spoustu schůzek, řešila problémy a ani jsem si nevzpomněla na ranní scénu. Až když jsem se večer vracela domů, prošla jsem kolem nich znovu. Tentokrát mě jen mlčky pozdravili. Neodpověděla jsem, jen jsem zvedla hlavu a šla dál. Neměla jsem potřebu jim cokoli vysvětlovat víc než to, co už slyšeli. Doma jsem sukni pověsila zpět na ramínko a uvědomila si, že i po těch letech mi tahle schopnost postavit se komukoli zůstala.
