Článek
Přišla jsem jen na kontrolu, ale dopadlo to úplně jinak
Objednaná jsem byla na půl jedenáctou, přišla jsem včas. V čekárně sedělo pár lidí, tiše si četli nebo koukali do telefonu. Po deseti minutách otevřela dveře lékařka a nahlas se zeptala: „Kdo je tu ta, co vždycky přijde o půl hodiny dřív, ale tvrdí, že je objednaná?“ Všichni se otočili na mě. Nepromluvila jsem. Nechápala jsem, co tím sleduje.
Nebylo to poprvé, co si na mě zasedla
Už při minulých návštěvách byla nepříjemná. Vždy něco okomentovala, poznámky na to, jak vypadám, jak se tvářím, že si vymýšlím příznaky. Tentokrát ale překročila hranici. Místo aby mě pozvala dál, stála ve dveřích a s úsměškem dodala, že „paní si asi plete kalendář i hodinky“.
Nevěděla jsem, jestli vstát a jít, nebo se propadnout
Zůstala jsem sedět, cítila jsem se naprosto ponížená. Nikdo nic neříkal. Všichni dělali, že nic neslyší. A pak najednou jeden starší pán, který seděl o dvě židle vedle, nahlas pronesl: „Paní doktorko, tohle je ubohé. Když máte špatný den, nevybíjejte si to na pacientech.“ V tu chvíli ztichla celá čekárna.
Najednou ztratila jistotu, otočila se a odešla
Lékařka se na něj podívala, řekla něco neurčitého o stresu a odběhla zpět do ordinace. Mě pozvala až o deset minut později, bez pohledu do očí, bez jediné omluvy. Celá návštěva pak proběhla v tichu, bylo cítit napětí. Ale co mě mrzelo víc než její chování, byla ta chvíle trapnosti před ostatními, kterou už nešlo vzít zpět.
Domů jsem šla s vědomím, že už tam nechci
Dlouho jsem u ní zůstávala jen ze zvyku. Teď mám jasno. Najdu si jinou lékařku. Nikoho nechci přesvědčovat, že se ke mně má chovat slušně. Pokud to nedokáže automaticky, nemá ve zdravotnictví co dělat.
