Článek
Splněný sen na papíře
V práci jsem nikdy nečekala žádné zvláštní odměny. Když nám šéf oznámil, že nejlepší zaměstnanci pojedou na týdenní zájezd do Itálie, byla jsem v šoku. Jako jedna z vybraných jsem cítila obrovskou radost. Představovala jsem si, jak se budu procházet po Římě, ochutnávat těstoviny v malých trattoriích a užívat si moře. Kolegové mi gratulovali a já se v duchu chystala na dovolenou snů.
První podezření
Brzy mi ale začalo vrtat hlavou, proč se o zájezdu mluví spíš jako o pracovním projektu. Sekretářka, která vyřizovala formality, se tvářila zvláštně a několikrát naznačila, že to nebude úplně klasická dovolená. Vysvětlila, že účast je povinná, pokud jsem odměnu přijala, a že program se teprve dolaďuje. Přesto jsem se snažila zůstat optimistická a doufala, že půjde jen o drobné pracovní povinnosti.
Skutečnost vyšla najevo
Pravda se ukázala na informační schůzce. Zájezd byl totiž ve skutečnosti školení maskované jako odměna. Měli jsme celé dopoledne trávit v konferenčním sále hotelu, poslouchat prezentace zahraničních lektorů a účastnit se skupinových workshopů. Teprve odpoledne jsme měli dostat volno na prohlídku okolí. Zpočátku jsem si říkala, že to ještě zvládnu. Jenže pak přišel ten největší šok. Bylo nám sděleno, že večery jsou rezervované na společné teambuildingové aktivity, při kterých se bude hodnotit naše angažovanost.
Zklamání místo radosti
Můj obraz klidné dovolené se rozplynul. Představa, že budu od rána do večera s kolegy, poslouchat výklady o efektivitě a večer zpívat karaoke, mě děsila. Nejsem typ, co by měl rád nucené hry a společenské soutěže. Do Itálie jsem se těšila kvůli památkám a atmosféře, ale najednou se z toho stal program připomínající tábor pro dospělé. Vrcholem bylo, když nám oznámili, že se budou psát závěrečné zprávy, které se pak dostanou přímo k vedení.
Přemýšlení o útěku
Na chvíli jsem vážně uvažovala, že zájezd odmítnu. Jenže vrátit odměnu znamenalo vysvětlovat důvody a působilo by to, jako že si nevážím snahy firmy. Nechtěla jsem přijít o dobrou pověst ani si znepřátelit šéfa. Tak jsem se rozhodla jet, i když jsem měla pocit, že jedu spíš do práce než na dovolenou.
Realita v Itálii
Samotný pobyt byl přesně takový, jak jsem se obávala. Dopoledne zavření v sále, kde byla klimatizace nastavená na tak nízkou teplotu, že jsem si připadala jako v lednici. Odpolední procházky byly krátké, protože program byl našlapaný. Večery plné povinných aktivit mě vyčerpávaly víc než běžný pracovní týden. Památky jsem viděla jen letmo a vždycky s pocitem, že musím někam spěchat.
Po návratu
Když jsem se vrátila, ptali se mě známí, jaký byl ten krásný zájezd. Nedokázala jsem jim říct pravdu. Jen jsem se pousmála a odpověděla, že to bylo zajímavé. Uvnitř mě ale hryzlo vědomí, že místo zážitků mám jen hromadu poznámek z přednášek a únavu, která se táhla ještě několik dní.
Poslední kapka
Nejvíc mě dorazilo, když mi po týdnu přišel e-mail od šéfa, že očekává moji závěrečnou zprávu o tom, co jsem se na zájezdu naučila. V tu chvíli jsem se opravdu musela chytit stolu, abych nespadla. Cítila jsem se podvedená a unavená zároveň. Ten okamžik mi definitivně ukázal, že dárek od zaměstnavatele nemusí být vždycky darem, ale někdy spíš rafinovaným způsobem, jak z nás dostat ještě víc práce.
