Článek
Tentokrát to bylo jiné
Tentokrát ale bylo něco jinak. Už když mi je ve dveřích předávala, viděla jsem, že dnes nemá svůj den. Mračila se, ani mě nepozdravila a utíkala na naši pohovku. Kamarádka se ujistila, že si ji může vyzvednout až kolem desáté a odešla.
Pokoušela jsem se Martinku rozmluvit, ale nic nepomáhalo. Nabízela jsem ji její oblíbená jídla, hračky a dokonce zkoušela pouštět i pohádky, ale reakce nebyla žádná. Říkala jsem si proto, že má asi špatný den a přestala jsem na ni tlačit.
Rozbrečela se a řekla mi, že ji nemá ráda
A pak to přišlo, když jsem ji nechala chvíli samotnou, začala plakat a potom z ní vylezlo, že se s maminkou pohádala. Na tom by asi nebylo nic až tak divného, jenže potom mi řekla, že ji nemá ráda a že mnohem raději by bydlela se mnou. To už na mě bylo trochu moc, snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, ale uvnitř jsem byla hodně zaskočená.
Vždy jsem si myslela, že spolu mají perfektní vztah a výchovu zvládá skvěle. Mohlo to být jen tou jednou hádkou nebo za tím je něco víc?
Kamarádce jsem to napsala
Po chvíli se mi Martinku podařilo uklidnit a zbytek večera byl už naprosto v pořádku. Jako kdyby se nic špatného nestalo. Když se pro ni vrátila maminka, odešla za ní bez protestů a nevypadala nijak vyděšeně ani smutně. Mně to však samozřejmě zůstalo v hlavě.
Hned jak se zavřely dveře, začala jsem nad situací přemýšlet a ještě ten večer jsem napsala kamarádce zprávu, co se stalo. Odepsala mi, že ji to také šokovalo a že se to pokusí s Martinkou probrat. Já si však nejsem jistá, jestli jí dokáže skutečně naslouchat a vymyslet řešení, které celou situaci napraví. Od té doby jsme se zatím neviděly, ale myslím, že tento příběh nejspíš ještě není úplně u konce.
