Článek
Pozvánka, která mě potěšila
V práci se většinou držím spíš stranou, ale když mě kolega oslovil s pozváním na oslavu jeho narozenin, připadala jsem si polichoceně. Říkal, že to bude menší sešlost, jen pár lidí z kanceláře a blízcí přátelé. Slíbil domácí pohoštění, hudbu a uvolněnou atmosféru. Všichni v práci o něm mluvili jako o spolehlivém člověku, a tak jsem ani na chvíli nezapochybovala, že by to nemohla být příjemná událost. Dokonce jsem si koupila malý dárek, abych nešla s prázdnou.
Cesta s očekáváním
Když jsem jela tramvají k jeho bytu, cítila jsem lehké vzrušení. Říkala jsem si, že možná lépe poznám své kolegy i mimo pracovní prostředí, což by se mi hodilo. Měla jsem chuť se bavit, dát si sklenku vína a na chvíli zapomenout na pracovní stres. Přála jsem si, aby večer proběhl v pohodě a já se konečně trochu uvolnila.
První dojem u dveří
Jenže jakmile jsem přišla k jeho bytu a otevřely se dveře, zarazila jsem se. Přivítal mě s úsměvem, ale moje oči okamžitě sklouzly k interiéru za ním. Na zemi se povalovaly odpadky, talíře se zbytky jídla a plechovky od piva. Všude byl prach a nepříjemný zápach, který mě praštil do nosu. V obýváku na gauči se válela špinavá prádla, po stole rozlité pití a v koutě hromada neumytého nádobí. Nebylo to jen trochu neuklizené, bylo to doslova jako skladiště.
Nechuť a rozpaky
Na okamžik jsem ztuhla, nevěděla jsem, jestli mám dělat, že to nevidím. Několik lidí už tam bylo a tvářili se, jako by to bylo naprosto normální. Někteří seděli na gauči mezi oblečením, jiní stáli a drželi v ruce kelímky. Kolega se mě snažil vtáhnout dovnitř, ale já cítila, jak mi tuhne žaludek. Nedokázala jsem si představit, že bych se tam měla posadit, jíst něco z těch špinavých talířů nebo se snažit uvolnit v prostředí, které ve mně vyvolávalo odpor.
Okamžité rozhodnutí
Omluvila jsem se s tím, že se necítím dobře a že bohužel musím odejít. Bylo mi trochu trapně, ale zároveň jsem cítila obrovskou úlevu, když jsem vyšla ven na čerstvý vzduch. Neměla jsem chuť vysvětlovat, co mě k tomu vedlo. Věděla jsem, že bych tam nedokázala vydržet ani minutu navíc.
Nečekané poznání
Domů jsem dojela s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu jsem litovala, že jsem se na oslavu těšila úplně zbytečně, na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem odešla hned na začátku. Uvědomila jsem si, že člověk může působit v práci seriózně, čistě a spořádaně, ale doma mít úplně jinou tvář. To, co jsem viděla, mě natolik odradilo, že už si ke kolegovi nikdy nedokážu vytvořit stejný respekt jako dřív.
