Článek
Začalo to nenápadně
Už nejsem nejmladší a po třiceti letech v kanceláři už mě máloco překvapí. Přesto mě situace s kolegou Karlem zaskočila. Nastoupil k nám jako nový analytik, měl za sebou údajně řadu zkušeností, ale hned od začátku jsem cítila, že něco nesedí. V práci byl hlučný, pořád mluvil o svých bývalých pozicích a tvářil se jako expert. Přitom jeho výstupy byly slabé, neúplné a často chybné. Místo analýz přinášel nicneříkající tabulky a grafy, které jsem musela potají opravovat, abychom před vedením nevypadali jako amatéři.
Ze začátku jsem to dělala automaticky. Nechtěla jsem nikoho shazovat, navíc jsem měla za to, že se snad časem naučí, jak to u nás chodí. Jenže pak jsem si začala všímat, že se Karel začal hlasitě hlásit k výsledkům, na kterých neudělal vůbec nic. A co hůř, začal je prezentovat, jako by byly celé jeho.
Přes čáru
Zlom nastal na jednom z pravidelných porad. Karel si připravil prezentaci výsledků čtvrtletního průzkumu trhu. Byl to dokument, na kterém jsem pracovala několik týdnů, sama jsem sbírala data, dělala vizualizace a psala závěry. On ten dokument jen otevřel, změnil na něm jméno autora a představil ho vedení. Když pak zaznělo, že je to výborná práce, jen se spokojeně usmíval a děkoval. Seděla jsem tam s kamennou tváří a hlavou mi běželo: To snad není možné. Věděla jsem, že jestli se neozvu teď, už to nikdy neskončí.
Připravila jsem si důkazy
Doma jsem sedla ke svému starému notebooku a otevřela historii verzí dokumentu. Měla jsem uložené průběžné návrhy, včetně časových razítek, a e-maily, ve kterých jsem vedení posílala podklady. Bylo jasné, že jsem na tom dělala sama. Kromě toho jsem našla i Karlův přehled úkolů z interního systému, kde se jasně ukazovalo, že na projektu žádný oficiální úkol neměl. A jako poslední kapku jsem přiložila i kopii zprávy, kterou mi poslal s prosbou, ať mu s tím „ještě trochu pomůžu“.
Ten večer jsem napsala email celému týmu, včetně vedení. Nebyl výbušný, neútočila jsem. Jen jsem shrnula, co se stalo, přiložila soubory a stručně dodala, že si vážím kolegiality, ale že se nenechám snižovat. Jedinou větou jsem naznačila, že nejsem zvyklá, aby se někdo chlubil cizím peřím. V odpovědi nastalo ticho.
Reakce přišla rychle
Druhý den ráno si mě zavolal vedoucí. Nepadl žádný křik, ale bylo vidět, že situace ho zaskočila. Karel byl přizván na schůzku a měl se k věci vyjádřit. Nejprve koktal, pak tvrdil, že to bylo nedorozumění. Nakonec uznal, že jsem to celé zpracovala já, a pokusil se to zahrát do autu s tím, že chtěl „zvýšit týmovou morálku“. Vedoucí mu připomněl, že morálka se nezvyšuje krádeží zásluh, a důrazně mu sdělil, že podobné chování nebude tolerováno.
Od té chvíle se situace výrazně změnila. Karel se stáhl, přestal být tak hlučný a po několika týdnech si vzal volno. Oficiálně z důvodu vyhoření, neoficiálně se mluvilo o tom, že hledá nové místo. Já jsem si z toho odnesla ponaučení, že mlčet se někdy nevyplácí.
Dnes bych to udělala znovu
Nejsem z těch, co si stěžují, ale nenechám se srážet jen proto, že nejsem nejmladší nebo nejhlasitější. Naše práce mluví za nás a i když nemám potřebu se vychloubat, nehodlám dovolit, aby si někdo přisvojil to, co jsem vytvořila s nasazením a péčí. Tehdy jsem udělala správnou věc. A i když to nebylo snadné, stálo to za to.
