Článek
Práce, která mě měla posunout
Do firmy jsem nastoupila s nadšením. Byla to pro mě příležitost dokázat, že zvládnu víc než jen administrativu. Pracovala jsem poctivě, zůstávala přesčas, dělala úkoly, které mi ani nepříslušely. Šéf mě občas pochválil, ale nikdy to nevedlo k vyšší mzdě. Když jsem jednou zmínila, že by se mi hodilo přidat, jen se usmál a řekl, že „všichni musíme někde začít“.
Růst, který se týká jen jeho
Zatímco já jsem počítala každou korunu, on jezdil na dovolené do Itálie, kupoval si nové auto a mezi řečí se zmínil, že právě koupil další byt. Byt číslo pět. Prý je to dobrá investice, protože „peníze nesmí ležet“. Já jsem se v tu chvíli přistihla, že si v duchu přepočítávám, kolik měsíců bych musela pracovat, abych si mohla dovolit aspoň první splátku hypotéky.
Rozhovor, který mě zchladil
Jedno odpoledne, když jsme zůstali v kanceláři sami, jsem sebrala odvahu a nadhodila, že dnešní doba není pro lidi s naším platem jednoduchá. Neřekla jsem to přímo, ale doufala jsem, že pochopí, že mluvím o sobě. On se na mě podíval s pobaveným výrazem, jako by slyšel dobrý vtip. Jen se pousmál a poznamenal, že kdo se snaží, ten se má. Ta věta mě pálila ještě dlouho potom.
Každodenní realita
Večer doma jsem seděla u stolu, listovala účtenkami a snažila se poskládat rozpočet tak, abych se vešla do výplaty. Jídlo, nájem, elektřina, internet. Žádné zbytečnosti, žádné výstřelky. Když jsem se podívala na fotky z jeho dovolené, připadala jsem si směšně. On si užívá života a já přemýšlím, jestli si můžu dovolit i kávu z kavárny.
Pocit nespravedlnosti
Nešlo ani tak o závist. Spíš o ten nepochopitelný rozdíl mezi námi. Oba vstáváme ve stejnou dobu, oba trávíme v práci celé dny, ale naše světy jsou naprosto odlišné. Jemu svět dává všechno a já se pořád jen snažím udržet nad vodou. Když jsem se o tom bavila s kolegyní, jen pokrčila rameny a řekla, že to tak prostě chodí.
Tichá rezignace
Časem jsem přestala čekat, že se něco změní. Dělám si svou práci, odcházím přesně po pracovní době a už se nesnažím vysvětlovat, jak těžké je žít z výplaty, která sotva pokrývá základní potřeby. Vím, že pro něj jsem jen číslo v tabulce. On má své byty, své jistoty, své pohodlí. Já mám jen ticho v malém pronajatém pokoji a myšlenku, že možná právě tohle je ten skutečný rozdíl mezi námi.
