Článek
Nová práce a nová tvář
Do firmy jsem nastoupila po mateřské. Byla jsem ráda, že mě vůbec přijali, a snažila se zapadnout. Kolegyně se mi zdála přátelská, pořád se na mě usmívala, nabízela kávu a ptala se, jak to zvládám s malým dítětem. Všichni v kanceláři ji měli rádi, byla oblíbená, vtipná a sebevědomá. Já jsem se vedle ní cítila trochu nejistě, ale brala jsem to tak, že to chce čas.
Když jsem se jí jednou zeptala na něco ohledně systému, odpověděla s úsměvem, ale v jejím tónu bylo něco, co mě zarazilo. Byla milá, ale zároveň jakoby se bavila na můj účet. Připadala jsem si hloupě, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Říkala jsem si, že to bude jen můj pocit.
Drobnosti, které jsem nechtěla vidět
Postupně jsem si začala všímat, že se na mě usmívá i v situacích, kdy to nedávalo smysl. Když jsem něco popletla, když se mi nedařilo, když mě šéf opravoval. Vždycky ten stejný úsměv. Ostatní se tvářili normálně, jen ona se smála. A pokaždé to bylo stejně tiché, skoro nepostřehnutelné.
Jednou jsem přišla do kuchyňky a slyšela, jak mluví s kolegyní. Neviděla mě. Zmínila moje jméno a obě se začaly smát. Když mě zaregistrovaly, rychle zmlkly. Ona se otočila, usmála se a řekla: „My jen probíráme včerejšek.“ Ten úsměv byl tentokrát jiný. Věděla jsem, že lže.
Pravda, kterou jsem nečekala
Trvalo to několik týdnů, než jsem se dozvěděla, o co šlo. Jedna starší kolegyně, se kterou jsem měla dobrý vztah, mě vzala stranou. Řekla mi, že ta usměvavá kolegyně o mně všem vypráví, že jsem „ta hysterická matka“, která si práci nezasloužila, že jsem prý dostala místo jen proto, že jsem „levná pracovní síla po rodičovské“.
Zůstala jsem stát a nevěřila tomu. Najednou mi došlo, proč se na mě pořád usmívala. Ten úsměv nebyl přátelský. Byl to způsob, jak mě shodit, aniž by řekla jediné slovo.
Poslední kapka
Další den jsem přišla do práce a cítila jsem, jak se na mě všichni dívají. Někdo se vyhýbal pohledu, někdo se usmíval stejně jako ona. Ve vzduchu bylo něco nepopsatelného, směs soucitu a posměchu. Sedla jsem si ke stolu, otevřela počítač a věděla jsem, že už tu nechci být.
Napsala jsem výpověď, vytiskla ji a odnesla na personální. Když jsem se vracela, potkala jsem ji na chodbě. Usmála se. Tentokrát jsem se usmála taky, ale jinak. Byl to úsměv, který říkal, že už nade mnou nemá žádnou moc.
Ticho po bouři
Když jsem odcházela z budovy, cítila jsem zvláštní klid. Nezlobila jsem se, ani jsem necítila potřebu něco vysvětlovat. Jen jsem si uvědomila, jak moc dokáže člověk skrýt za obyčejný úsměv. Od té doby už nevěřím každému, kdo se tváří mile. Někdy je největší zbraní právě úsměv.
