Článek
Když jsem se ráno podívala na telefon, ani jsem se neodvážila zkontrolovat zprávy. A co hůř, ani jsem necítila, že bych měla na to se ozvat.
Kde je ten, kterého jsem znala?
Nejsem naivní. Vím, že to není jen tak. Lidé se mění, jejich pocity se vyvíjejí. Ale co když se to děje právě teď? Co když je všechno jinak a já jsem poslední, kdo si to uvědomil? Cítila jsem, jak mi rostou pochybnosti. Jestli něco nechávám nevyřčené, možná to nakonec promeškám.
Pamatuji si, jak jsem o něm přemýšlela na začátku. Byl jiný než ostatní, tak trochu záhadný, ale zároveň upřímný. A já, která už jsem si myslela, že mám všechny vztahy za sebou, jsem s ním najednou začala prožívat něco, co jsem dlouho nezažila. Těžko se to popisuje, ale byl to ten typ vztahu, který se zdál být pohodový, přirozený, bez tlaku a očekávání. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy to nebylo.
Teď mi zůstává jen ticho. A já si pořád kladu tu stejnou otázku: Mám mu napsat?
Byla jsem to já?
Začala jsem přemýšlet, jestli to nemám na svědomí já. Co když jsem řekla něco, co ho odradilo? Možná jsem udělala něco, co mu vadilo, ale on to nikdy neřekl. Nechci si vymýšlet, ale co když je to tak? Co když se mu to už všechno nelíbilo, jen se nechtěl cítit špatně? Co když měl nějaké své důvody, proč se stáhnul, a já neměla vůbec žádnou šanci si toho všimnout?
Nikdy jsem nebyla typ, co by se snažil přehnaně analyzovat každý detail. Až doteď. Začala jsem se zamýšlet nad každým slovem, každou větou, každým gestem, které se stalo mezi námi. Ale nic konkrétního mi na mysli nenaskakovalo. Jediné, co jsem měla, byla nejistota. Ticho, které mě pohlcovalo.
Co když má pravdu?
Pak jsem si vzpomněla na jednu věc, kterou mi kdysi řekl. „Nikdy nebuď ta, co se vnucuje,“ říkával. Tehdy jsem mu nevěnovala velkou pozornost, ale teď se mi ta slova vracela. Co když měl pravdu? Co když si myslí, že se stávám příliš přitisknutá? Co když právě kvůli tomu se rozhodl ustoupit? To mě opravdu vyděsilo. Nemohla jsem si být jistá, že jsem nedělala nic, co by ho mohlo odradit. Vlastně jsem se začala bát, že jsem do toho vztahu vnesla víc než jsem měla.
Ale co teď? Co když právě on čeká, že udělám první krok? Možná, že to vůbec není tak, jak to vidím já. Možná, že čeká, až mu napíšu a dám mu tím najevo, že o něj stojím. Tak proč to neudělat? Co když je to přesně to, co nám pomůže?
Nechci to zničit
Přiznávám si, že se bojím. Bojím se, že když udělám něco špatně, všechno zničím. Nechci být ta, která udělá krok a zjistí, že už není co zachraňovat. A tak tu sedím, se směsicí strachu a zvědavosti, přemýšlím, co bude dál.
Co když ho už nic neudiví? Co když už je všechno uzavřené a já na něj pořád myslím zbytečně? Co když čeká, že se ozvu, ale co když už to dávno nechce? Nejistota mi svírá srdce.
Co teď?
Takže tu sedím. S tou stejnou otázkou, co už mě trápí dny. Mám mu napsat? Mám riskovat a zjistit, jestli je ještě nějaká šance, nebo bych měla nechat minulost být a jít dál? Tuhle otázku si kladu neustále, každý den, a s každým novým dnem cítím, jak se mi hroutí jistoty. Ať už se rozhodnu jakkoliv, vědoma si toho, že odpověď nenajdu, dokud neudělám první krok.
