Článek
Začalo to loni na podzim. Manžel odešel do důchodu a první dva týdny si užíval. Spal do osmi, četl noviny, díval se na televizi. Třetí týden začal chodit po bytě jako lev v kleci. Nevěděl, co se sebou. Celý život vstával v pět a jezdil do práce a najednou neměl kam jít. Říkala jsem mu, ať si najde koníčka. Řekl, že koníčky jsou pro lidi, co nemají co dělat. Řekla jsem mu, že přesně to je jeho situace. Neodpověděl.
Jednou ráno potkal u vchodu sousedku. Starší paní, bydlí o patro výš, žije sama s jezevčíkem. Řekla mu, že ji bolí koleno a jestli by nevyvenčil psa. Jen dneska, říkala. Manžel řekl, že jo, vzal vodítko a šel. Vrátil se za hodinu. Normálně neřekne nic, ale tentokrát mi vyprávěl, kudy šli. Že byli u rybníka, že pes honil kachny, že potkal chlapa, co chodí s boxerem a povídali si o fotbale.
Druhý den sousedka zazvonila znovu. Koleno pořád bolí. Manžel vzal vodítko a šel. Třetí den zazvonila zase. Čtvrtý den už nezvonila, manžel šel sám nahoru a zaklepal.
Teď chodí s tím psem každé ráno. Vstává v šest, oblékne se, vezme si sáček a jde nahoru pro něj. Sousedka mu otvírá ve svetru a dává mu vodítko. Manžel jde na hodinu ven a pak psa vrátí. Někdy chodí k rybníku, někdy do parku, někdy jen tak po sídlišti.
Všimla jsem si, že se změnil. Ráno vstane a má kam jít. Převlékne se do tepláků a do bund, které předtím visel ve skříni od doby, co přestal chodit do práce. Jednou přišel domů a řekl, že pes dneska chytil myš na louce. Vyprávěl to s takovým nadšením, jako kdyby sám chytil rybu.
Zeptala jsem se ho, jestli si nechceme pořídit vlastního psa. Podíval se na mě a řekl, že ne. Že vlastní pes je zodpovědnost. Že by ho musel venčit i když prší, i když je nemocný, i o Vánocích. Řekla jsem mu, že přesně tohle dělá teď. Řekl, že to je jiné. Že tohle je pomoc sousedce.
Jednou jsem ho sledovala z okna. Šel po chodníku a pes běžel vedle něj bez vodítka. Manžel na něj něco mluvil. Nemohla jsem slyšet co, ale gestikuloval rukama, jako by tomu psovi vysvětloval něco důležitého. Nikdy v životě jsem ho neviděla takhle mluvit. Ani se mnou, ani s dětmi. S jezevčíkem od sousedky ano.
Syn přijel na návštěvu a zeptal se, co táta dělá celý den v důchodu. Řekla jsem mu, že venčí cizího psa. Syn se zasmál a řekl, že táta nikdy nechtěl psa. Řekla jsem, že to vím.
Sousedku koleno mezitím dávno přestalo bolet. Potkala jsem ji na chodbě a řekla mi, že už by si psa mohla venčit sama. Ale že nechce manželovi tu radost brát. Řekla to tiše, jako by mi svěřovala tajemství.
Manžel o tom neví. Chodí každé ráno nahoru, bere vodítko a myslí si, že pomáhá. Možná pomáhá. Jen ne sousedce.
