Článek
Nevinné setkání
Manžel se těšil, že se po letech znovu potká s někým, s kým lezl po stromech a jezdil na kole do vedlejší vesnice. Já jsem měla radost, že se rozptýlí a přijde na jiné myšlenky. Kamaráda pozval k nám domů na grilování. Připravená jsem byla snad až přehnaně. Naložené maso, víno v lednici, nový ubrus. Chtěla jsem, aby se cítili dobře a aby si manžel připadal jako skvělý hostitel.
První překvapení
Když kamarád přišel, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Byl to muž, kterého jsem kdysi potkala na firemním večírku ještě předtím, než jsem manžela poznala. Tehdy jsem s ním skončila v posteli po pár skleničkách vína. Nepamatovala jsem si ani, jak se jmenoval, jen to, že to bylo krátké, neplánované a že jsme se už nikdy neviděli.
V okamžiku, kdy jsme si podali ruce, jsem poznala jeho pohled. Ten samý výraz překvapení a lehkého zděšení. On si mě pamatoval naprosto přesně. Jenže manžel nic netušil a vesele nám oběma naléval víno, zatímco jsme si vyměňovali nucené úsměvy.
Tíživé ticho
Snažila jsem se chovat přirozeně, ale každé jeho slovo mi připomínalo tu noc, kterou bych nejraději vymazala z paměti. On byl očividně nervózní taky. Když se manžel na chvíli vzdálil pro uhlí, zůstali jsme sami. Řekl jen: „Tak svět je fakt malej.“ Cítila jsem, jak mi hoří tváře, a doufala, že manžel nezaslechl.
Od té chvíle se mezi námi vznášelo napětí, které by se dalo krájet. Manžel si ničeho nevšiml a pořád chtěl, abychom si připili na staré časy. Kamarád se několikrát snažil změnit téma, ale pokaždé sklouzl k něčemu, co připomínalo minulost. Měla jsem chuť se propadnout pod stůl.
Trapas vyvrcholil
K večeru manžel navrhl, že si prohlédneme staré fotky z dětství. Kamarád přikyvoval, ale já už jen přemýšlela, jak se z toho vyvléct. Pak ale přišla věta, která mě úplně zlomila. Manžel s úsměvem řekl: „Víš, ona si vždycky zakládá na upřímnosti, nic netají.“ A kamarád se na mě podíval způsobem, který mi okamžitě naznačil, že situace je neudržitelná.
Začal mluvit o tom, jak je zvláštní, že se lidé potkávají v různých fázích života, někdy i úplnou náhodou. Manžel tomu nevěnoval pozornost, ale mně se zadrhl dech. Ta poznámka sice nic neprozradila, ale mně připadala jako hlasitý výkřik do ticha.
Po odchodu
Když kamarád konečně odešel, manžel nadšeně říkal, že ho musí brzy zase pozvat. Jen jsem přikývla a šla uklízet. V hlavě se mi honily myšlenky, jestli mu to mám někdy říct. Nakonec jsem došla k závěru, že ne. To, co se stalo dávno před naším vztahem, nemá cenu otevírat.
Od té doby mám ale v sobě zvláštní pocit trapnosti pokaždé, když manžel o něm mluví. Svět je opravdu malý, ale někdy bych byla radši, kdyby byl o něco větší.
