Článek
Dlouhé přemlouvání a moje nejistota
Touha po dítěti u něj byla stálá a neměnná. Vracíval se k tomu v klidu i ve vypjatých chvílích. Já měla pocit, že se mi do života snaží přidat něco, na co nejsem připravená. Měla jsem ráda náš řád, ticho doma, možnost sbalit se a odjet pryč bez plánování. Dítě pro mě znamenalo konec určité etapy, která mi vyhovovala.
Často jsem si říkala, že možná jen hledám výmluvy. Všude kolem mě kamarádky rodily a tvářily se šťastně. Já si to štěstí neuměla představit. Přesto jsem po letech povolila. Ne z nátlaku, ale z pocitu, že nechci stát v cestě něčemu, po čem tak moc touží. Říkala jsem si, že jedno dítě zvládneme.
Pozitivní test a první radost
Když se na testu objevily dvě čárky, překvapilo mě, že jsem se nerozbrečela strachem. Naopak jsem cítila klid. Možná i úlevu, že to mám za sebou. Manžel byl nadšený, objímal mě a plánoval věci, které mi přišly zatím vzdálené. Já se soustředila na praktické otázky a snažila se udržet nohama na zemi.
První týdny byly zvláštní směsí očekávání a opatrnosti. Nechala jsem si všechno projít hlavou, ale žádné velké emoce nepřicházely. Myslela jsem, že to je normální a že se to časem změní. Netušila jsem, že ten skutečný šok teprve přijde.
Ordinace, která mi změnila dech
Na první ultrazvuk jsem šla sama. Manžel měl práci a brala jsem to jako rutinu. Lehla jsem si, dívala se na strop a čekala na potvrzení, že všechno probíhá, jak má. Lékař byl nezvykle tichý. Dlouho mlčel a soustředěně sledoval obrazovku.
Pak se usmál a řekl větu, na kterou nikdy nezapomenu. Že tam nejsou jedno, ale tři srdíčka. Nechápala jsem. Myslela jsem, že si dělá legraci nebo že jsem špatně slyšela. V hlavě mi hučelo a měla jsem pocit, že se mi zatmívá před očima. Trojčata byla slovo, které ke mně vůbec nepatřilo.
Strach, vztek a pocit nespravedlnosti
Cestou domů jsem se rozklepala. V autě jsem seděla dlouho a nebyla schopná nastartovat. Všechno, čeho jsem se u jednoho dítěte bála, se najednou ztrojnásobilo. Peníze, čas, energie, vlastní tělo. Vztek jsem cítila i na manžela, i když za to nemohl. On chtěl dítě, ne tři najednou.
Když jsem mu to řekla, nejdřív se smál. Myslel si, že žertuji. Pak ho přešla radost a vystřídal ji šok, který byl možná ještě hlubší než ten můj. Najednou jsme proti sobě neseděli jako pár s plánem, ale jako dva lidé, kterým někdo převrátil život naruby.
Dny, kdy jsem nemohla dýchat
Následující týdny byly těžké. Brečela jsem bez důvodu, v noci jsem se budila s bušením srdce. Připadala jsem si slabá a neschopná. Měla jsem pocit, že jsem do něčeho vstoupila a už z toho není cesta ven. Okolí reagovalo nadšeně, ale já měla chuť zalézt a nikoho nevidět.
