Článek
Začátek, který mi připadal neškodný
Bydlíme v menším městě, kde se lidé většinou znají. Když se do vedlejšího bytu nastěhovala mladá žena, brala jsem to jako příjemné zpestření. Byla sympatická, usměvavá, dokonce mi párkrát pomohla se zavařeninami, když jsem neměla po ruce někoho jiného. Manžel se s ní začal bavit častěji než já. Občas jí pomohl s nábytkem, někdy s autem, prostě sousedská výpomoc. Já tomu nepřikládala žádnou váhu.
Společné zájmy, kterým jsem nerozuměla
On vždycky miloval sport, já k tomu nikdy moc vztah neměla. Sousedka začala běhat a on se nabídl, že ji občas doprovodí. Byla jsem ráda, že má parťáka, protože já se mu do běhání nehrnula. Potom se přidaly společné koníčky, o kterých jsem ani nevěděla, že ho tolik baví. Hudba, filmy, cestování. Najednou měl někoho, kdo s ním sdílel všechno, co já přehlížela.
První varovné signály
Postupně jsem si všimla, že tráví čím dál víc času mimo domov. Vždycky měl nějakou výmluvu. Nákupy, opravy, porady, které se protahovaly. Když jsem se zeptala, byl klidný, někdy až moc. Tvrdil, že přeháním a že jsem žárlivá bez důvodu. Dokonce se na mě podíval s úsměvem a řekl: „Vždyť je to jen sousedka.“ Tehdy jsem mu uvěřila, i když uvnitř hlodaly pochybnosti.
Rok, kdy se všechno změnilo
Čas plynul a já si začala všímat detailů. Vůně parfému na jeho oblečení, která nebyla moje. Zprávy na telefonu, které rychle mazal. Odpovědi, které byly příliš rychlé a naučené. Jednoho dne jsem se rozhodla, že musím znát pravdu. Nešlo už jen o moje tušení, šlo o jistotu. A ta přišla nečekaně.
Nepříjemné odhalení
Zrovna jsem se vracela domů dřív z práce. Uviděla jsem je spolu před domem. Stáli blízko, smáli se, drželi se za ruce. Bylo to jako rána přímo do hrudi. V tu chvíli jsem pochopila, že už dávno nejde o kamarádství. Že ta žena, kterou jsem brala jako sousedku a skoro kamarádku, je teď jeho milenkou. Nemusela jsem se na nic ptát, všechno bylo jasné z jediného pohledu.
Ticho v mém bytě
Když večer přišel domů, neřekla jsem nic. Neměla jsem sílu. Jen jsem se na něj dívala a přemýšlela, kdy přesně jsem ho ztratila. Bylo to už tehdy, když poprvé vyběhl s ní? Nebo když jsem odmítla jít s ním na koncert, protože jsem byla unavená? Nikdy už to nezjistím. Ale vím jedno. Vedle mě seděl člověk, který mi rok lhal a já jsem mu věřila.
Poslední kapka
Dnes už spolu žijeme spíš vedle sebe než spolu. Všichni kolem si možná myslí, že jsme stále pár, ale já vím, že on má někoho jiného. A pokaždé, když slyším její smích za zdí, připomíná mi to, jak snadno se dá ztratit něco, co jsem považovala za jistotu.
