Článek
Nečekaný návrh
Seděli jsme u stolu, kde jsme kdysi plánovali dovolené a řešili účty. Teď tam seděl muž, který mi řekl, že má novou přítelkyni, ale že se mnou nechce přerušit kontakt. A že bych mohla být jeho milenka.
Řekl to naprosto klidně, s pohledem, který se mě snažil přesvědčit, že to není tak šílené, jak to zní. Chvíli jsem ho jen pozorovala. Cítila jsem směs hněvu, zvědavosti a zvláštního vzrušení. A pak jsem prostě řekla ano.
První noc
Když ke mně poprvé po tom všem přišel, byla jsem nervózní. Nepřišel jako manžel, spíš jako někdo cizí, kdo se ke mně vrací jen na chvíli. Když mě políbil, bylo to jiné. Víc opatrné, skoro tiché.
Měla jsem pocit, že se dotýkám něčeho zakázaného, ale přitom povědomého. Všechno bylo pomalejší, nejistější, ale skutečné. Když odešel, nechal za sebou vůni, kterou jsem znala nazpaměť. A mně došlo, že už ho nemám, ale pořád ho mám ráda.
Rovnováha, kterou nikdo nechápe
Začali jsme se vídat pravidelně. Když měl volno, přišel. Někdy jsme se milovali, jindy jsme jen leželi a mlčeli. Věděla jsem, že pak půjde za ní, a přesto mi to nevadilo. Ten čas, který byl můj, jsem brala jako dar.
Nepotřebovala jsem sliby ani omluvy. Stačilo mi, že se vracel. Možná to byla slabost, možná síla, ale po letech hádek a ticha jsem konečně cítila klid.
Ticho mezi námi
Nikomu jsem o tom neřekla. Kamarádky by mě nepochopily. Každá by měla plno názorů, co bych měla udělat. Jenže ony nikdy nebyly v mém manželství, neznaly ten klid po bouři, který přišel až teď.
Když ležel vedle mě, dýchal tiše a já věděla, že ráno zase odejde. A já to přijímala. Možná proto, že jsem už nic nečekala. Nebylo v tom zoufalství, spíš zvláštní jistota, že i když se všechno změnilo, mezi námi něco zůstalo.
Není to láska, ale je to moje
Vím, že zvenku to vypadá nepochopitelně. Ale já v tom našla klid. Možná pokřivený, možná dočasný, ale můj. Když odejde, nezlobím se. Když přijde, neptám se. Jen ho nechám být.
A někdy, když za sebou zavře dveře, si říkám, že možná právě tohle je naše nejupřímnější forma lásky.
