Článek
Začátek obyčejného dne
Bylo sobotní ráno a v kuchyni voněla čerstvě upečená bábovka. Manžel si sedl do křesla a četl noviny, zatímco já se snažila zalít kytky na okně. Po třiceti letech manželství jsme měli své rituály, které se opakovaly snad do posledního detailu. Jenže tentokrát něco přerušilo ticho našeho domu. Na stole zavibroval jeho telefon a on zůstal zabořený do novin. Nejspíš si ani nevšiml.
Neměla jsem ve zvyku mu do telefonu koukat, vždyť proč bych měla. Důvěra byla pro mě posvátná. Jenže tentokrát mi pohled nechtěně padl na displej a jméno odesílatele mě doslova bodlo do očí. Stálo tam: „Jana“.
Kdo je ta Jana
Nejdřív jsem se sama sobě zasmála, že jsem hloupá. Kolik lidí se jmenuje Jana, říkala jsem si. Ale právě proto, že jsem věděla, že před lety měl krátký románek s nějakou Janou z práce, se mi v hlavě roztočilo tisíce otázek. Opravdu to byla ona? Po tolika letech?
Telefon pořád ležel na stole. Nechtěla jsem se ho dotýkat, připadala bych si jak nějaká podezíravá manželka z laciného filmu. Ale manžel pořád nejevil zájem ani o telefon ani o mě. Když odešel na toaletu, bylo ticho najednou ještě těžší než předtím. Nedokázala jsem odolat a telefon jsem vzala do ruky.
Obsah zprávy
Displej se rozsvítil a já četla slova, která mě bodla rovnou do srdce. Nebyla to nějaká důvěrná zpráva, spíš krátká a chladná: „Kdy se konečně rozhodneš?“ To stačilo. Stáhla jsem ruku, jako kdyby mě telefon popálil. Nevěděla jsem, jestli brečet nebo křičet.
V hlavě se mi honilo tolik věcí. Copak jsem byla slepá celá ta léta? Bylo to snad něco víc než jen pár slov? Byla to minulost, která se vrátila, nebo nikdy neodešla? Sedla jsem si na židli a dlouho zírala do bábovky, která už dávno vystydla.
Co dál
Manžel se vrátil, všiml si, že mám bledý obličej a ptal se, co mi je. Nedokázala jsem mu nic říct. Položila jsem telefon zpátky na stůl a jen se dívala z okna. V tu chvíli jsem si uvědomila, že celý můj život se točil kolem něj, a že jsem si nikdy nepřipustila, že by mohl mít svá tajemství.
A tak jsem tam seděla, poslouchala jeho klidný hlas, který se snažil zjistit, co se mnou je, a přitom jsem cítila, jak se mi v hrudi něco láme. Možná už jsem věděla odpověď na otázku, kterou jsem si celou dobu pokládala. A možná jsem jen nechtěla přiznat, že v sobě nosím strach, který jsem dřív neznala.
Ten den jsem neomdlela, i když jsem k tomu neměla daleko. Ale poprvé v životě jsem se cítila tak, jako bych byla někdo jiný než ta žena, kterou jsem dosud znala.
