Článek
Slova, která zabolela
Byl to obyčejný večer. Seděli jsme v kuchyni, já připravovala večeři a on něco hledal v telefonu. Poprosila jsem ho, ať ho na chvíli odloží, protože je čas jíst. Bez přemýšlení se na mě podíval a utrousil, že jsem blbá. Neřekl to ani zvýšeným hlasem, spíš jen tak mezi řečí. Ale mě ta slova trefila přímo do srdce.
Stála jsem tam s vařečkou v ruce a nevěděla, jak reagovat. Nechápala jsem, kde se to v něm vzalo. Nikdy jsem s ním takhle nemluvila a snažila jsem se k němu chovat s respektem. Najednou jsem si připadala ponížená a bezmocná, jako bych selhala v roli matky.
Pokus o rozhovor
Večer, když se situace uklidnila, jsem si řekla, že to musím probrat s manželem. Potřebovala jsem slyšet, že chápe, jak moc mě to zranilo. Vyprávěla jsem mu, co se stalo, a čekala, že se zastane mě nebo aspoň vysvětlí synovi, že taková slova nejsou v pořádku. Místo toho se jen pousmál a řekl, že si vše beru moc osobně.
Bylo to, jako by mě někdo polil studenou vodou. Chtěla jsem podporu, ale místo toho jsem dostala jen bagatelizaci svých pocitů. Připadala jsem si, jako by moje emoce byly nepodstatné a přehnané. A to bolelo snad ještě víc než ta věta od syna.
Hledání příčin
Začala jsem přemýšlet, jestli opravdu nejsem přecitlivělá. Možná je to jen věk, puberta, období vzdoru. Jenže i tak si myslím, že slova mají váhu a že děti by se měla učit respektu. Když jim dovolíme říkat podobné věci bez následků, co z nich vyroste?
Vzpomněla jsem si na své dětství. Když jsem řekla něco nevhodného, rodiče mě usadili. Ne tvrdě, ale jasně. Věděla jsem, kde jsou hranice. A ty hranice mi dnes chybí u vlastního dítěte.
Vnitřní boj
Od té chvíle se mi v hlavě neustále přehrává ten krátký dialog. Přemítám, jestli jsem to měla přejít, nebo naopak více zdůraznit, že to nebylo v pořádku. V duchu si představuji, jak by reagoval, kdyby se takhle syn vyjádřil k manželovi. Mám pocit, že by mu to vadilo mnohem víc než mně, ale přede mnou se tváří, že to je banalita.
Začínám si uvědomovat, že nejsem jen zraněná matka, ale i žena, která by ráda cítila respekt v rodině. Nejde jen o jednu větu, ale o celkový pocit, že se moje pocity berou na lehkou váhu.
Když se ticho stává těžším než hádka
Následující dny jsem se snažila o tom s manželem znovu mluvit, ale vždycky to skončilo stejně. On mávne rukou, já se cítím nepochopená a nakonec raději mlčím. A to mlčení je možná to nejhorší. Navenek je klid, ale uvnitř ve mně roste hořkost.
Začínám se bát, aby se ta jiskra neproměnila v plamen. Cítím, že potřebuju víc než jen uklidňující frázi. Potřebuju, aby mi někdo řekl, že to, co cítím, je oprávněné, a že mám právo chtít od syna i manžela respekt.
Co zůstává nevyřčeno
Každý večer, když uklízím kuchyň a slyším smích z obýváku, mám v sobě zvláštní tíhu. Miluju svou rodinu, ale zároveň se cítím někdy až neviditelná. Jako by moje pocity byly něco, co se nepočítá. Možná se to zdá jako drobnost, ale pro mě je to trhlina, která se může časem zvětšovat.
A tak si říkám, že musím najít způsob, jak se ozvat, aniž bych působila jako ta, co přehání. Protože jestli se nechám umlčet pokaždé, když mě něco bolí, jednoho dne zjistím, že už nemám sílu mluvit vůbec.
